Archiv autora: Michal Jirasek

Štěpán II. Nemanja

(vláda 1196-1227)

Štěpán II. se stal úspěšným panovníkem Srbska a jeho prvním králem. Vládl v neklidných dobách v neklidných oblastech, ale jeho talent pro vládu i podpora rodiny mu napomohly k tomu, aby se stal jedním z nejproslulejších vládců srbské historie. Zasloužil se nejen o posílení moci srbského státu z hlediska územního, ale zároveň byl i u zrodu jeho relativně nezávislé církve.

Na následovníka zakladatele dynastie Nemanjů padl nelehký úkol pokračovat v odkazu Štěpána I. Nemanji. A stejnojmenný Štěpán toho byl schopen. Narodil se jako prostřední syn Štěpána I. – tedy mimo přímé následnictví. Jeho hvězda však vystoupala vzhůru díky sňatku s dcerou byzantského císaře Alexia III. (vláda 1195-1203) Eudokií. Jako přiženěný příbuzný císařské rodiny získal v Byzanci vysoké postavení. A byla to právě moc Alexia III., co donutilo Štěpána I. k abdikaci právě ve prospěch jeho prostředního syna. Tímto krokem byl v následnictví přeskočen nejstarší syn Vukan, který vládl po boku svého otce jako pán Dukljy.

Příznivý začátek však brzy následoval zvrat. Štěpánova pozice byla postupně oslabována nejprve oslabením podpory z Byzance, která se ještě zmenšila poté, co Štěpán zapudil svou manželku Eudokii. Ta odešla na Vukanův dvůr, čímž ještě více posílila pozici nejstaršího bratra, který se navíc opíral o legitimní nárok na trůn. Na Štepánovi přitom stále lpěl stín spojence Byzance, což na Balkáně té doby nebylo příliš populární. Vukan si nakonec získal spojenectví dalších dvou mocností, které se zajímaly o situaci na tomto poloostrově – Říma a Uher – a s jejich pomocí roku 1202 porazil Štěpána, který byl donucen uprchnout do Bulharska, a stal se velkým županem (ovšem až poté co uznal uherskou nadvládu a papežskou patronaci). Jeho vláda však trvala jen do roku 1205, kdy se Štěpánovi podařilo spolu s vydatnou bulharskou pomocí znovuzískat svůj trůn. Dalším sporům bylo zabráněno mírem, který zprostředkoval nejmladší z trojice bratrů Sáva, který se vydal církevní cestou. Vukanovi byla udělena alespoň vláda v Zetě. A Sáva se stal do budoucna vydatným pomocníkem při upevňování Štěpánovy moci zejména v náboženské oblasti.

V té době se politická situace v oblasti prudce měnila. Pád Konstantinopole roku 1204 začal proces četných mocenských změn nejen na Balkáně. Místním státům náhle odpadl mocný oponent, který dosud bránil rozvoji jejich pozic. Náhlé mocenské vakuum nejlépe využili panovníci Bulharska a právě Srbska, kteří se obrátili na Řím s žádostí o královskou korunu. Aby Štěpán posílil své šance, znovu se oženil. Tentokrát pojal za manželku vnučku slavného benátského dóžete Enrica Dandola. Přesto mu mělo trvat ještě řadu let, než svůj královský titul získal. Mezitím už titul dostal bulharský vládce Kalojan (1204), který však už v roce 1207 zemřel v bojích a Bulhaři po jeho smrti částečně vyklidili mocenské pozice. Srbský stát tak získal další příležitost, jak rozšířit svou moc. Štěpánovi a Sávovi se podařilo vyjednat kanonizaci jejich otce (1209) i podepsat mírovou smlouvu s uherským vládcem Ondřejem II.

Roku 1217 se Štěpán konečně dočkal a byl papežským legátem korunován na krále. Odtud dostal i své přízvisko „Prvovencani“ (Prvokorunovaný). Poté se pozornost krále i jeho mladšího bratra obrátila směrem k další metě – samostatné srbské církvi. Srbsko totiž leželo uprostřed sféry vlivu východní i západní větve křesťanství, což velkou měrou přispívalo k nestabilitě celého územního celku. Pro zajištění vlády bylo třeba tuto situaci řešit. Sáva se proto vydal do Nikáje, kde po pádu Konstantinopole sídlil konstantinopolský patriarcha a vyjednal zde samostatnost srbské církve, jejímž centrem (od 1219) se stal Štěpánem založený klášter Žiča. Sáva se pak stal jejím prvním arcibiskupem a staral se o rozvoj církve v Srbsku až do svého odchodu na odpočinek v roce 1233. Jeho mistrovská diplomacie se přitom ještě mnohokrát prokázala.

Bylo však ještě třeba získat potvrzení z Říma. To se ukázalo mnohem větším problémem, protože jednání blokoval ochridský arcibiskup, pod kterého dosud většina území, o kterém se jednalo, spadala a který by tak přišel o významnou část svého vlivu. Až po mnoha letech se Sávovi podařilo prosadit, aby byl nový srbský arcibiskup volen srbským sněmem a nemusel být potvrzován ani z Říma či Ochridu, ani z Konstantinopole (respektive z Nikáje, kde sídlil patriarcha). Toto jednání probíhalo v Nikáji, kde se setkávalo s mnohem větším pochopením, a tak se Srbsko stalo ortodoxní zemí.

Štěpán odešel roku 1227 na odpočinek a krátce na to jako mnich i zemřel. Jeho odkazem byla silný stát, který mohl soupeřit o vedoucí pozice na Balkáně. Bohužel jeho následníci, jak už to často bývá, nedosáhli kvalit svého předchůdce, takže růst srbského vlivu postupně slábnul, až ustal úplně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Serbian Unity (History): Stefan II
Serb Land of Montenegro: Nemanjic dynasty

Dobroslav I. Vojislav

(??? – 1043/1051)

Dobroslav I. Vojislav byl jedním z knížat středověkého balkánského útvaru zvaného Duklja, jednoho z předchůdců budoucího Srbska. Jako balkánský kníže vládnoucí v 11. století se musel potýkat především se stále v této oblasti aktivní Byzancí.

Zdroje informující o událostech v Duklje jsou poměrně strohé. Nevíme tak, kdy se Dobroslav narodil – poměrně jisté je až to, že se stal panovníkem knížectví okolo roku 1018. V té době začala moc Byzance na Balkáně silně upadat. Menší kontrola nad touto oblastí podnítila osvobozenecké tendence v řadě státečků, které dosud byly pod její kontrolou. Roku 1035 se tak Vojislavovi podařilo svou zem od cizí nadvlády osvobodit. Už následujícího roku však proti němu byly vyslány byzantské jednotky z Durazza. Kníže byl poražen a odvlečen do zajetí do Konstantinopole. Duklja se pak poté znovu stala součástí císařství.

Ze zajetí se mu však podařilo uniknout zpět do své domoviny (snad v letech 1038 nebo 1039), odkud začal znovu válčit proti Byzanci, která se na Balkáně potýkala s řadou problémů. Díky tomu (a znalosti terénu, která mu přinesla výhodu v jeho partyzánskému boji) se mu podařilo získat pod svou kontrolu další dvě knížectví (Travunija a Zahumlje). Dosud se proti němu nepostavila žádná větší byzantská armáda, což se mělo změnit až díky náhodě, když na pobřeží jeho země ztroskotala císařská loď s bohatým nákladem, který byl následně zabaven Vojislavovými muži. Tehdejší císař Michael IV. proto proti němu vyslal síly pod vedením eunucha Georgie Probata.

Byzantinci však byli přepadeni v úzké roklině a na hlavu poraženi. Slávu v boji si získal Vojislavův syn Radoslav, který vlastnoručně zabil nepřátelského nepřítele. Bylo jasné, že tím se vládce Dukljy císařského protivníka nezbavil. Před dalším útokem ho však zachránilo dění v Bulharsku, kde se nechal místní vládce korunovat carem jako Petr II. a stal se tak mnohem větší hrozbou.

Na akci proti Duklje tedy došlo až v roce 1042, už za panování dalšího císaře, Konstantina IX., kterému se pro boj podařilo získat podporu konkurenčních srbských knížectví. Proti panovníkovi Duklje vyrazila opravdu úctyhodná armáda, který prý čítala až 60 000 mužů. I tato bitva ale skončila naprostým Vojislavovým vítězstvím (získaným díky chytré léčce), které podpořilo následné rozšíření jeho zemí. Tím se stal nejvýznamnějším pre-srbským vládcem své doby. Do konce svého života, snad už roku 1043 (byť některé prameny uvádí až rok 1051), Vojislav vládl v míru svému rozlehlému soustátí, které po něm zdědila pětice jeho synů.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 7.12.2008):
Van Antwerp Fine, John. The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. 1. vyd. University of Michigan Press, 1991. 336. s.
Stephenson, Paul. Byzantium’s Balkan Frontier: A Political Study of the Northern Balkans, 900-1204. 1. vyd. Cambridge University Press, 2000. 352. s.
Wikipedia – anglická (+ srbská) verze
History of Serbia: Dobroslav I. Vojislav

Simeon I. Veliký

(864/865-27.5.927)

Simeon byl jedním z nevětších bulharských panovníků a prvním, který se mohl pyšnit titulem cara. Jeho úspěšně vedené války znamenaly zvětšení území tehdejšího Bulharska.

Simeon se narodil někdy v letech 864 nebo 865 jako třetí syn knížete Borise I. Už od narození byl zaslíben službě Bohu, a proto byl v mladém věku vyslán na studie do Konstantinopole. Když se okolo roku 888 vrátil zpět do Bulharska, usadil se v klášteře v Preslavě, kde se věnoval překladu náboženských děl. O rok později se jeho otec Boris vzdal trůnu ve prospěch svého syna Vladimíra. Nový panovník se však u moci udržel jen do roku 993, kdy ho svrhl jeho vlastní otec, který byl proti jeho pokusům o znovuzavedení pohanství. Namísto sebe však Boris jmenoval novým vládcem Simeona.

Simeonova pečeťNový kníže Bulharů neměl mít začátek své vlády nijak lehký. Dlouholetý mír s Byzancí se začal pomalu hroutit kvůli změně dosavadních obchodních práv s Konstantinopolí. Byzantský císař Leon VI. ignoroval následné protesty Simeona, čímž ho donutil k jiné akci. Na podzim roku 894 využil kníže zaneprázdněnosti většiny byzantských vojsk v bojích s Araby a napadl Byzanc ze severu. Simeonův úspěšný postup byl ale zastaven maďarskou invazí do Bulharska, na kterou byl nucen reagovat a stáhnout svá vojska. V tomto nájezdu měla prsty Byzanc, které se tak podařilo odvrátit hrozba bez nutnosti svádět bitvu. Dvě Simeonova střetnutí s Maďary vedenými Arpádem vyústila v bulharskou porážku a jemu nezbylo než čekat, až se nájezdníci nasytí plenění a stáhnou se zpět za Dunaj. Oslabený kníže pak musel uzavřít potupný mír s Byzancí.

Když měl Simeon volné ruce, začal plánovat odplatu Maďarům. Pro tento účel uzavřel spojenectví s nomádskými Pečeněhy. V roce 896 se mu pak s novými spojenci podařilo drtivě zvítězit v bitvě u Jižního Bugu. Ještě téhož roku se rozhodl vyřídit si své účty i s Byzancí a vytáhl na Konstantinopol. Cestou se mu podařilo porazit jednu z byzantských armád a jeho tažení ukončil až další mír, který mu sliboval tribut a který prakticky, přes menší konflikty, trval až do smrti císaře Leona VI. v roce 912. Na jaře 913 byli vysláni bulharští poslové pro potvrzení míru k novému panovníkovi, čehož se jim nedostalo. Alexandr, Leonův bratr, který vládl za nezletilého Konstantina VII., odmítal dále platit tribut. Simeon se začal připravovat na další válku, když ho zastihla zpráva o Alexandrově smrti. V samotné Konstantinopoli se začaly vyvíjet zárodky budoucí možné občanské války mezi Konstantinovou stranou, vedenou novým regentem patriarchou Nicholasem Mystikem, a stranou Konstantina Doukase, dalšího možného následníka.

Nic z toho samozřejmě nemohlo bulharského vládce zastavit v útoku na Byzanc. Tentokrát se mu podařilo dostat se do srdce říše a oblehnout Konstantinopol bez nějakého většího odporu. Ještě než se tak ale stalo, byl Konstantin Doukas zavražděn. Patriarchovi Nicholasovi se podařilo vyjednat nové mírové podmínky, které zahrnovaly další tribut, slib, že se Konstantin VII. ožení s jednou ze Simeonových dcer a korunovaci Simeona samotného jako císaře (cara) Bulharů. Ovšem jen o několik měsíců později bylo patriarchovo regentství u konce a u vlády jej vystřídala Konstantinova matka Zoe. Ta mírovou smlouvu prohlásila za neplatnou a vyprovokovala tak Simeona k dalšímu útoku. V létě 914 vpadl do Thrákie a dobyl Adrianopol. Zde se však jeho vojska na dlouhou dobu zastavila.

V roce 917 zahájili Byzantinci svůj vlastní útok proti Simeonovi. Jejich síly postupovaly jak po moři, tak po souši. Právě pozemní armádu se podařilo Simeonovi zaskočit a přepadnout ji, když odpočívala. Následná bitva u Anchialu vyústila v totální byzantskou porážku. To však nebylo vše – Simeonova armáda pronásledovala ustupující zbytky poražené armády a rozdrtila je v i další bitvě – u Katasyrtai, jen kousek od samotné Konstantinopole. Tentokrát však Simeon nehodlal znovu město obléhat a raději stáhl své muže zpět do Bulharska. Musel se totiž vyrovnat s dalším nepřátelsky naladěným sousedem, srbským vládcem Petarem Gojnikovičem, který mu měl původně vpadnout do zad během bojů s Byzantinci. Jeho velitelům se podařilo Petara zajmout, načež ho Simeon vsadil do žaláře, kde Srb strávil zbytek svého života. Na jeho trůn pak dosadil Pavlo Branoviče, který dosud přebýval v bulharském exilu, a na chvíli tak obnovil svůj vliv na tuto oblast.

Neúspěchy Byzance podnítily další změnu a admirál Romanos Lekapenos, vůdce námořních sil při nedávném bulharské tažení, nahradil v regentství císařovu matku Zoe. Simeon se však své nepřátelské politiky vůči Byzanci nevzdal a zahájil řadu úspěšných tažení v letech 920 až 922. Poté se mu však jeho plány začaly hroutit. Už skoro dohodnuté spojenectví s fátimovských chalífou, který mu měl poskytnout loďstvo, ztroskotalo po zajetí arabských poslů a jejich následné mírové úmluvě s císařem. V Srbsku vypuklo povstání podnícené Byzantinci, ke kterému se přidala i řada Bulharů, už příliš unavených neustálými Simeonovými válkami s Byzancí. Simeonovu vojevůdci se však v kritickém okamžiku podařilo v Srbsku zvítězit a Bulharsko následně zcela Srbsko obsadilo. Na sklonku léta 924 Simeon dorazil do Konstantinopole a domluvil se s Romanem, tehdy už několik let spolucísařem, na příměří.

Okolo roku 925 vznesl Simeon vznesl nárok bulharské ortodoxní církve na patriarchát, v čemž se snad odrážely jeho diplomatické vztahy s papežem. O rok později vpadla bulharská armáda do Chorvatska, ale byla na hlavu poražena králem Tomislavem v bitvě na Bosenské vysočině. Chorvatský vládce byl spojencem Byzance, ovšem kvůli oprávněným obavám z bulharské odplaty toto spojenectví zrušil a s Bulhary uzavřel mír. Simeon se začal připravovat na další tažení proti Byzanci, když jej 27. května 927 postihlo srdeční selhání a on zemřel ve svém paláci v Preslavi. Po něm nastoupil jeho syn z druhého manželství Peter I., jehož regent uzavřel s Byzancí mír. Peter I. však nedosáhl kvalit svého otce a nepodařilo se mu nově vzniklou mocnost udržet pohromadě.

Simeonova vláda neznamenala pro Bulharsko jen neustálé válčení, ale i nevídaný kulturní a církevní rozkvět (sám panovník třeba podporoval překlady náboženských literárních děl z latiny). Právem je tak považován za jednoho z největších vládců tohoto státního útvaru, kterému ještě dodal na lesku ziskem nových území a císařským (carským) titulem.

 

Vztahující se články v jiných sekcích:

Byzanc: Makedonská dynastie

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 16.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I

Tomislav

(???-928)

Tomislav I. byl vládcem Chorvatska v raném středověku. Jako první získal královský titul a jeho vláda znamenala pro Chorvatsko období rozkvětu jeho moci a zejména jeho první sjednocení.

Jeho mládí i původ jsou zahaleny tajemstvím. Můžeme se jen dohadovat o jeho rodičích, ačkoli dnes je historiky považován za syna Muncimira, vévody Dalmatského Chorvatska. Jisté je až to, že se roku 910 stal vévodou. Hned zpočátku vlády se mu podařilo odrazit vpád Maďarů a to pravděpodobně i za určité podpory nových slovanských přistěhovalců, kteří v Chorvatsku hledali úkryt před nájezdníky, kteří je vytlačili z jejich severnějších domovin. Novému panovníkovi se také povedlo připojit ke svému panství Pannonské Chorvatsko a vytvořit tak první jednotný chorvatský stát.

Netrvalo dlouho a tato nová mocnost byla zatažena do byzantsko-bulharského konfliktu. Císaři Konstantinovi VII. se podařilo Tomislava přesvědčit, aby mu pomohl v boji proti bulharskému panovníkovi Simeonovi. Odměnou mu za to krom jiného byla i některá města na dalmátském pobřeží, která mu císař daroval. Chorvatsko se pak zapojilo hlavně do konfliktu o Srbsko, které bylo dalším z byzantských spojenců. Když pak byla srbská země roku 924 obsazena, bylo jasné, že nemůže trvat dlouho, než přijde na řadu i Chorvatsko. Do Tomislavovy země prchla řada Srbů, kteří se obávali bulharské nadvlády.

Někdy v době po získání pobřežních měst od Byzance Tomislav zpochybnil suverenitu arcibiskupství v Nin, které mělo Chorvatsko na starost. V roce 925 svolal papež synod do Splitu, aby vyřešil tuto situaci a v dopise, který pak Tomislavovi poslal, ho uznal za krále. Na následujícím synodu v roce 927 byla Tomislavův návrh uznán a o oblast Chorvatska se začalo starat arcibiskupství ve Splitu.

Na jaře 927 konečně přišel očekávaný útok bulharské armády. Její velitel Alogobotur však podcenil počet i zkušenosti Chorvatů a byl na hlavu poražen v bitvě na Bosenské vysočině v květnu 927. V roce 928 se ale Tomislav, který byl nyní na vrcholu své moci, náhle vytrácí z politiky. Snad je zavražděn nebo možná umírá normální smrtí, jisté ale je, že jeho vláda končí a na královský trůn nastupuje jeho syn (nebo mladší bratr) Trpimir II.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 26.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Mojmir

Hérostratos

Jméno Řeka Hérostrata vstoupilo do světových dějin a svůj odraz později našlo třeba až v tak zdánlivě vzdálené disciplíně, jakou je psychologie. Tento mladík se totiž roku 356 před naším letopočtem rozhodl, že se nesmazatelně zapíše do historie. A rozhodl se tak učinit prostřednictvím ničeho jiného, než jednoho ze Sedmi divů světa, Artemidina chrámu v Efezu.

A rozhodl se tak neučinit jinak, než tím, že chrám podpálil. Svatostánek, který vznikal na místě starší stavby po takřka 200 let a svou krásou udivoval mnohé své doby, tak činem jediného muže takřka v mžiku oka zanikl.

Touha nesmazatelně zapsat své jméno do dějin stála Hérostrata život, neboť byl za čin, ke kterému se hrdě přihlásil, odsouzen k trestu smrti. A aby nebyl účel jeho činu naplněn, bylo rovněž pod trestem smrti zakázáno jakkoli uvádět jeho jméno. Tak aby upadl do propadliště dějin. To se, jak už dnes víme, nepodařilo, neboť jeho čin zaznamenal řecký historik Theopompus, který byl Hérostratovým současníkem.

A co psychologie? V ní se stal pojem herostratismus označením chorobné touhy stát se slavným. A to často i za pomoci trestného činu, neboť ten svou povahou snadno vchází ve znalost.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.11.2012):
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Marathónu – část I.

Střet dvou odlišných kultur, řecké a perské. Národů, které spolu sousedily, ale které se zároveň tak lišily. To vše byla bitva u Marathónu, vrchol takzvané 1. řecko-perské války. A byl to první náznak toho, že tradice vytvářené řeckým válečnictvím dají za více než století vzniknout jedné z největších světových říší.

Iónské povstání – jedna z příčin války

Jasnou záminkou pro další územní expanzi Persie směrem na západ se stal odpor maloasijských řeckých měst (od roku 499 př.n.l.), podpořený pomocí z Athén a Eretrie. Počáteční úspěchy, včetně dobytí (a vypálení) významného perského správního střediska Sard, se však změnily porážku pečetěnou perským vítězstvím v námořní bitvě u Ladé (494 př.n.l.). Král Dáreios I. nehodlal nechat pomoc Athén a Eretrie bez pomsty a roku 492 př.n.l. vyslal přes Thrákii vojsko do Makedonie, kterou získal. Dnes není jasné, zda pak jeho armáda měla pokračovat na jih, protože její část, přepravující se po moři, ztroskotala u mysu Athós (jeden z výběžků Chalkidiki). Na chvíli tak byl perský postup zastaven.

Vnitřní boje v Byzanci umožnily Osmanovi získat na její úkor další území. Když pak tento panovník zemřel, přenechal svému synu Orchanovi I. nejsilnější turecký státní útvar tehdejší doby. Za panovníka Murada I. pak Turci expandovali do Evropy a obsadili území v Thrákii, kde potlačili chabý odpor srbského krále. Netrvalo dlouho a muslimští dobyvatelé začali dobývat i evropské části byzantské říše.

Perské tažení do Řecka

Vzhledem k problémům, které se vyskytly při plavbě „severní“ cestou roku 492 př.n.l., byla pro perskou flotilu vybrána kratší cesta přes Kykladské ostrovy přímo k jejich hlavním cílům – Eretrii a Athénám. Velitelem perských sil byl Dátis, který zřejmě zastával úřad satrapy v Médii. Jeho pobočníkem a snad i velitelem jízdy byl Dáreiův synovec Artafernés, syn stejnojmenného satrapy Sard. Jejich oficiálním úkolem byl porazit a zajmout obyvatele obou měst, které podporovaly povstání v Malé Asii a přivléct je před perského krále. Existují spekulace, zda rovnou neměli získat celé Řecko, ale to je spíše nepravděpodobné, protože na takový čin neměli dost sil. Je pravděpodobnější, že měli jen získat předmostí pro budoucí plnohodnotnou perskou invazi.

Odhady sil, kterými mohl Dátis disponovat se dost různí. U antických autorů se velmi často pohybují až v řádech statisíců, ale dnešní historici se spíše shodují na zhruba 20-30 000 vojácích. Flotila lodí, kterou se měli přepravit, musela být vzhledem k tomuto počtu už poměrně veliká, zvlášť když byla součástí armády i jízda (v síle snad okolo 2 000).

Když se konečně roku 490 př.n.l. dala tato armáda do pohybu, nezamířila přímo k samotnému Řecku, ale cestou se zastavila na několika ostrovech, které ležely na její cestě. Zmiňme třeba vypálení Naxu, jehož obyvatelstvo uteklo do bezpečí hor a nechalo město Peršanům napospas. Z Kyklad zamířila flotila k ostrovu Evia, kde oblehli město Karystos. Zátoka, ve které tato polis ležela, jim sloužila jako dobré výchozí postavení jak proti Eretrii (ležící rovněž na Evii), tak proti Athénám.

Pád Eretrie a vylodění u Marathónu

Dátis dal nakonec přednost slabšímu cílu. Eretrijští platili za dobré bojovníky, ale do pole mohl postavit podstatně méně hoplítů než Athéňané, jen okolo 3 500. Jejich boj ale ztroskotal především na tom, že se nedokázali shodnout na jednotném postupu proti perskému útoku. Slíbená pomoc od athénských osadníků usídlených na Envii sice byla připravena, ale jeden z eretrijských předáků, který viděl eretrijskou neschopnost dohodnout se, přesvědčil Athéňany, aby se raději stáhli do Attiky a přidali se k obrancům svého vlastního města.

I přesto, že polis byla bez pomoci spojenců, dokázali se její obyvatelé téměř celý týden hrdinně bránit zahradbami, než byli zevnitř zrazeni muži, kteří je vyměnili za perský příslib území. Zkáza vržená na město byla obrovská. Ti, co boj přežili, byli vzati do zajetí a město bylo vypáleno. Eretria se z této pohromy už nikdy zcela nevzpamatovala. Dátis nemarnil čas a vydal se směrem k Athénám. Cestou vysadil eretrijské zajatce na malém ostrově Aigileia. Odsud už zamířil k Marathónu.

Toto místo mu pro vylodění nepochybně doporučil jeden z jeho rádců Hippiás, syn Peisistrata, nyní už mrtvého tyrana Athén. Hippiás se toužil vrátit na trůn, který považoval za svůj a mladá demokracie v Athénách pro něj byla nepřítelem číslo jedna. Peršané pro své vylodění potřebovali dostatek prostoru, na který by navíc navazoval prostor vhodný pro využití jízdy a v té chvíli byla znalost místních geografických poměrů nedocenitelná.

Marathónský záliv byl ideální, zátočinu před středomořskými větry chránil téměř sto metrů vysoký mys Kynosůra. Vylodění nebylo jednoduché a zcela jistě trvalo dlouhou dobu, Marathón byl ale dostatečně daleko od Athén, aby mohlo být provedeno bez nějakých obav z útoku. Nedaleko od svých lodí se Dátis rozhodl vyčkat na své protivníky.

 

Série Bitva u Marathónu:
Část I.: Příčiny a začátek války
Část II.: Boje u Marathónu a následky bitvy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Sekunda, Nicholas. Marathón 490 př.n.l. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Marathónu – část II.

Pomalu se začalo schylovat k bitvě, která měla rozhodnout o další budoucnosti nejen Athén, ale i celého Řecka.

Spory v Athénách

Když do města konečně dorazila zpráva o tom, že Peršané jsou u Marathónu, nastala podobná situace jako v Eretrii. Poté co se vrátil rychlý posel vyslaný do Sparty s odpovědí, že spartská armáda vyrazí na cestu nejdříve za několik dní, rozdělila se většina předáků do dvou skupin. Jedna prosazovala co nejrychlejší postup proti nepříteli. Druzí naopak tlačili na to, aby Athény počkaly na spartskou pomoc, jejíž hodnota by byla jistě nezanedbatelná.

Ve městě ale zároveň panovaly obavy z možné zrady. Možnost, že někdo z Hippiových příznivců otevře brány, až perské vojsko přitáhne k Athénám, byla velká. Nakonec tedy převážil názor, který radil vytáhnout Peršanům vstříc s celou athénskou armádou. Tu tvořilo okolo devíti tisíc hoplítů, přičemž tento počet byl možná dosažen doplněním občanů otroky a starci. Kdo stál v jejich čele není jisté. O rané demokracii v Athénách nevíme tolik, abychom mohli říct zda měla rozhodující postavení ve vedení armády desítka stratégů nebo polemarchos (jeden z archontů, tradičních volených vůdců polis). Tradičně je za velitele považován Miltiadés, který však byl pouze jedním z deseti stratégů, ačkoli to byl rozhodně největším zastánce okamžitého postupu. Skutečným hlavním velitelem však byl zřejmě polemarchos Kallimachos z Afidny a Miltiadés je za velitele považován díky šíření této myšlenky prostřednictvím jeho syna Kimóna, který později stanul v čele Athén.

Čekání na bitvu

Athénské vojsko se během několika dní vydalo naproti dosud vyčkávajícím Peršanům a utábořilo se na opačné straně Marathónského zálivu v posvátném háji Herakleion. Jeho stromy jim poskytovali alespoň částečnou ochranu před případným útokem jízdy. Do jejich ležení přibyly i oddíly spojenců – hoplíti z Platají v počtu asi jednoho tisíce. Plataje byly vté době už delší čas tradičními spojenci Athén a vyslali veškeré síly, které mohly postrádat.

Oba protivníci několik dní vyčkávali. Čas hrál ale pro Řeky. Peršané zatím byli ve velké početní převaze, to se však mohlo změnit ve chvíli, kdy dorazí slíbená spartská pomoc. Dátis musel jednat. Ještě než však přišlo na bitvu, nalodil část svých sil. A to včetně jízdy. Proč tomu tak učinil před rozhodujícím střetnutím není přesně známo, výrazně tak oslabil svou armádu. Snad plánoval, že tyto oddíly po řecké porážce obsadí Athény.

V den bitvy nechal své oddíly nastoupit do bitevní linie, která levým bokem kolmo směřovala k moři a v zádech, což se později ukázalo jako hodně důležité, měla rozsáhlé močály. Athéňané se seřadili asi o 1,5 km dále, přičemž se Platajští postavili na samotný okraj levého křídla. Aby dorovnali šířku perské linie, museli Řekové ve středu postavit oddíly s hloubkou jen čtyř řad místo obvyklých osmi. Peršané proti nim stojící bojovali asi v deseti řadách.

Bitva u Marathónu

Rozmístěním jednotek perská iniciativa skončila a na řadu přišli Řekové. Ti chůzí vyrazili směrem ke svým protivníkům. Když se ale dostali na dostřel nepřátelských luků, odhadem okolo 200-300 metrů, rozběhli se, aby se co nejdříve dostali do boje. Řadoví hoplíté mohli vyrovnané konkurenty hledat jen ve středu perské linie, v elitních oddílech kopiníků okolo Dátise. Jinde se jim postavili hůře vybavení vojáci. I tak ale trvalo dlouho, než se štěstí začalo přiklánět k jedné ze stran.

Nejprve se zřejmě začalo hroutit levé perské křídlo, to které bylo nejdále od lodí a tedy i na nejnebezpečnějším místě co se týče ústupu. V zádech totiž mělo močál, do kterého také bylo z velké části nahnáno a utrpělo zde obrovské ztráty. Naopak ve středu athénští hoplíté v oslabených řadách tlak nevydrželi a obrátili se na ústup, možná i útěk. To však už nic na výsledku bitvy nemohlo změnit, protože se zhroutilo i pravé perské křídlo. Řecké oddíly uvolněné z boje pak částečně vpadli formaci ve středu do zad.

Peršanům nezbylo než se co nejdříve dostat zpět na lodě a na nich pak do bezpečí. Řekové je ale pronásledovali až sem a v těžkém boji se zmocnili sedmi lodí. V této v řeži však i oni utrpěli velké ztráty a mezi mrtvými byl i Kallimachos. I tak ale den patřil jim, vítězství bylo skutečně zdrcující. Nebyl ale čas na oslavy, dokonce ani na chvíli odpočinku. Stále hrozilo, že Peršané napadnou nestřežené Athény a obsadí je. Nastoupili proto na rychlý pochod směrem domů, kam snad dorazili ještě téže noci. Peršanům už pak nezbylo nic jiného než odplout zpět do Asie.

Následky

Krom hmotné kořisti, kterou získali od padlých, podpořilo vítězství i řeckou hrdost. Naopak v Persii prohra jistě vyvolala hněv a touhu se pomstít. Tyto emoce vyústily v mnohem rozsáhlejší 2. perskou invazi do Řecka. Osud perského velitele není znám, snad padl v bitvě, snad zemřel až v Persii. Ani na hrdinu od Marathónu Miltiada nečekal šťastný osud. Zemřel o několik let později ve vězení poté, co byl obviněn z podvodu.

Marathónský běh

K bitvě se vztahuje i legenda o běžci Feidippidovi, který po vítězství běžel zvěstovat onu šťastnou zprávu svým spoluobčanům do Athén a po jejím předání na místě zemřel. Někteří z moderních historiků tento běh zpochybňují. Hlavním důkazem pro ně jsou rozporuplná svědectví pramenů o této události a za zdroj této mýlky považují běh athénského posla do Sparty, když se Peršané vylodili u Marathónu.

 

Série Bitva u Marathónu:
Část I.: Příčiny a začátek války
Část II.: Boje u Marathónu a následky bitvy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Sekunda, Nicholas. Marathón 490 př.n.l. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část III.

K hradu Stirling už se přiblížily obě královské armády. Robert Bruce zaujal výhodnou pozici a čekal na svého soka. Už první střet mezi skotskými a anglickými jednotkami přitom naznačil hrubou nekázeň vojska Edvarda II., která se měla vzápětí tomuto mladému panovníkovi hrubě vymstít.

Další střet

Někdy v době střetu Roberta Bruce s Henrym Bohunem se poněkud severněji pohyboval silný jizdní oddíl vedený sirem Cliffordem, který zřejmě zkoumal možnosti jiných cest vedoucích směrem ke Stirlingu. Sir Clifford byl zkušený válečník a před případnými pátravými skotskými zraky kryl svou jízdu v úvoze. Právě tímto způsobem, poněkud překvapivě pro obě strany, potkal zhruba na místě pozdějšího bojiště nepřítele. Byl to voj vedený Thomasem Randolphem a tvořený značnou přesilou pěšáků. Randolph byl nicméně velmi zaskočen nenadálým zjevením Clifforda a jeho jízdy, takže mu jistě trvalo celkem dlouho, než shromáždil alespoň část svých mužů k případné konfrontaci.

Angličané prvotních zmatků ve skotských řadách nevyužili, zkušený Clifford se obával dalších oddílů skrytých dále v lese. Nakonec však šlechtická hrdost mladších rytířů zvítězila a jízda vyrazila k útoku. Ten se však nesetkal s úspěchem, Skotové již stihli vytvořit (zřejmě kruhovou) štítovou zeď, která se na všechny strany ježila dlouhými tyčovými zbraněmi, přes které se rytíři nemohli dostat k úderu. Jakýkoli pokud o nájezd mezi pěšáky znamenal pro jezdce obrovské riziko od poranění koně po stržení ze sedla a smrt.

Než stihla Randolphovu voji přispěchat na pomoc skotská jízda, obrátili se už Angličané na ústup. Část z nich se rozptýlila, většinu však Cliffordova autorita udržela pohromadě a odvedla je z místa srážky k anglickému táboru. Ten byl vybudován směrem na jihovýchod, na okraji mokřad, což nebylo zrovna nejlepší místo, ale popravdě jediné, které blízké okolí pro tak velkou armádu nabízelo. Hrdým Angličanům v té chvíli jistě trochu opadla dřívější sebedůvěra, vždyť toho dne utržili hned dvě sice drobné, ale stále ještě porážky.

Naopak na skotské straně jistě panovala radost po dvou úspěšných střetech, ještě více posílená vítězným osobním střetem samotného panovníka. V podvečer se navíc do skotského ležení vplížil sir Alexander Seton, který se rozhodl změnit strany, a popsal Robertovi nepříznivou náladu panující v Edvardově táboře. Bylo rozhodnuto, druhého dne měla přijít bitva.

Bitva u Bannockburnu

Přesné místo bitvy není zcela známo, jistá je nicméně jeho poloha východně od lesního celku New Park někde na úzkém pruhu relativně suché země mezi ním a dále na východ ležící slatinou. Pro Angličany to nebylo nejpříhodnější místo a není pochyb, že kdyby k tomu nebyl donucen, Edvard by si jej rozhodně nevybral za budoucí bojiště. Než však mohl začít s přesunem na nějaké příhodnější místo, začaly se na klesajících svazích vyházejících z New Parku brzkého rána 24. června 1314 řadit Skotové.

Okolo Edvarda II. se rozhořel spor zda zaútočit, vedený zejména mladými sebevědomími šlechtici, či zda se stáhnout, což radili především ti zkušenější bojovníci, kteří jasně vyděli nevýhody rýsující se při případném útoku sice větší, ale v těchto podmínkách mnohem nemotornější, anglické armády.

Robert Bruce však nehodlal ztratit výhodný boj a rozhodl se nepřítele vyprovokovat. Skotské řady tak začaly pomalu postupovat směrem ke svému protivníkovi. Než došlo k jakémukoli boji zblízka, je velmi pravděpodobné, že si obě strany vyměnily několik salv výstřelů. Hrabě z Gloucesteru, po včerejší porážce už patřící spíše na stranu těch opatrných, mezitím spěšně shromáždil část předního voje a v jeho čele se rozjel proti nepříteli. A padl na skotských zbraních.

Ani neforemným řadám anglického předvoje se příliš nedařilo. Boj je zastihl nepřipravené, mnozí muži na sobě jistě ani neměli kompletní zbroj a proti organizovaným postupující řadám pěchoty neměli šanci. Celkový zmatek ještě rozvířil útok skotských jezdců na anglické střelce, kteří předtím zaujali dobré postavení a pálili na skotské šiky. Muži se začali obracet na útěk a vnášeli do Edvardových řad stále větší a větší chaos. Během pár okamžiků začala naprostá většina armády prchat s nimi.

Královský útěk

Bitva byla prohrána vlastně ještě než doopravdy začala a nezbývalo než se pokusit zachránit si alespoň holý život. Několik duchapřítomných šlechticů obklopilo krále a společně se prodrali skrz vlastní i nepřátelské vojáky směrem ke hradu Stirling. Během tohoto spíše útoku přišel král o koně, ale věrný štítonoš mu daroval svého.

Mezitím se anglické síly zcela rozpadly. Muži prchali všemi možnými směry. Mnoho urozených i neurozených bylo zabito či zajato. Další se utopili v mokřadách.

Mezitím král dorazil ke hradu Stirling. Jeho kastelán, sir Philip Moubray odmítl Edvarda pustit dovnitř, protože si byl velmi dobře vědom, že bude jen otázkou velmi krátké doby, než se Skotové shromáždí a znovu přítáhnou k jeho hradu. Malé královské družině tak nezbylo než pokračovat dále a hledat bezpečí jinde. Obloukem západním směrem objela New Park a následně zamířila na jih k anglickým hranicím. Další cesta se obešla bez výraznějších potíží a král nakonec opět po deseti dnech stanul na místě, ze kterého se svou armádou vyrážel. Poražený a pokořený.

Následky

Trvalo dlouhých 8 let, tedy až do roku 1322, než se Edvard II. zase odvážil napadnout panství Roberta Bruce s řádnou armádou, během té doby na anglických hranicích řádili loupežní Skotové. A opět nedošlo k řádné bitvě. Angličané totiž byli Skoty za úsvitu překvapeni a poraženi. O rok později následovalo uzavření třináctiletého příměří, které však bylo přerušeno Edvardovým sesazením z trůnu roku 1327 a nahrazením čtrnáctiletým synem, který se stal Edvardem III. Neúspěšnému králi však nebylo přáno dožít v klidu, nakonec jej zavraždili prutem rozžhaveného železa nejmenovaní zbrojnoši. A jeho soupeř, skotský král Robert Bruce jej o rok později následoval.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část II.

Po smrti anglického panovníka Edvarda I. se zdálivě vyřešená situace kolem Skotska začala výrazně komplikovat. Vnitřní rozmíšky v samotné Anglii umožnily upevnění moci nového skotského krále Roberta Bruce a daly mu čas připravit se na případný konflikt, který měl skutečně v blízké době přijít.

Přípravy na válku

Rozbuškou pro válku se nakonec stal hrad Stirling. Ten byl Skoty obležen a velitel jeho posádky sir Philip Moubray přislíbil, že se vzdá, pokud mu do 24. června (1314) nedorazí anglické vojsko na pomoc.

Tato zpráva zastihla Edvarda II. necelý měsíc před vypršením lhůty v přípravách na tažení. Jeho ležení se nacházelo nedaleko skotských hranic. Ke Stirlingu to odsud nebylo zas až tak daleko. Problémy však činilo ještě neshromážděné vojsko. Je zřejmé, že sám by mladý král nikdy tak brzo nevytáhl. Na druhou stranu mu byla nabízena příležitost změřit s Robertem Brucem své síly ve velké bitvě a ne s ním mnoho let v drobných šarvátkách bojovat po celém Skotsku, což by mohlo velmi snadno nastat. A samozřejmě šlo i o čest.

Nakonec tedy lákavý příslib zvítězil, byť bylo jasné, že anglický král bude nucen vytáhnout s neúplnou armádou. Ta se měla podle původních představ shromáždit k 10. červnu (s povoláváním do zbraně se začalo už v březnu), ale bylo jasné, že zejména pěchota ze vzdálenějších krajů (jako třeba lučištníci z Walesu) může mít problémy dostavit se včas.

Mnohem zásadnějším problémem se ale nakonec ukázala nejlépe vybavená část armády, jízda. Ta měla svá specifika a vyžadovala pevné velení, které by dokázalo udržet bojechtivé šlechtice na uzdě a vhodně je zkoordinovat s pěchotními oddíly. A Edvard II. takových kvalit rozhodně nedosahoval.

Skotské vojsko bylo proti tomu anglickému diametrálně odlišné. Postrádalo těžkou jízdu, po uplynulá staletí zásadní prvek evropských středověkých armád. Jedinou jízdní silou byla početně slabá lehká jízda, která se k jakémukoli řádnému boji prostě nehodila. Veškerou tíhu vážnějších střetů tak nesla skotská pěchota. Ta obvykle bojovala v sevřených formacích zvaných schiltrun, které měly mnoho společného se štítovými zdmi, které byly tolik charakteristické pro tuto oblast za Anglosasů. Co se týče výzbroje, ta byla různorodá. Zastoupeni byli jak lučištníci, tak muži s dřevcovými zbraněmi se zpětnými háky. Dalšími oblíbenými zbraněmi pak byly těžké sekery a meče.

Přesuny na bitevní pole

Jelikož se bojovalo na jeho území, neponechal Robert Bruce nic náhodě a co nejrychleji se svou armádou dorazil do blízkosti Falkirku, aby zabral co nejlepší pozici. V čele jeho oddílů, dle středověkých zvyklostí rozdělených do tří či čtyř částí, byli krom něho i oba velitelé, kteří se proslavili při předchozím dobývání anglických hradů, James Douglas a Thomas Randolph, a jeho bratr Edward. Sám král si ponechal velení nad zadním vojem, aby mohl v případě nutnosti zasáhnout v čele rezerv na tom dle svého názoru nejdůležitějším místě.

Anglický král naopak čekal skoro na poslední chvíli. Každý den sice znamenal méně času na cestu, ale zároveň i příchod více vojáků. Celý kolos tak vyrazil až 17. června, 7 dní před vypršením lhůty. Nečekala jej však dlouhá cesta, takže i tak si mohli Angličané dovolit střídat ostrý pochod s dny odpočinku. Během celého přesunu nedošlo k žádné srážce se Skoty, a tak už 22. června dorazil předvoj na deset mil od Falkirku, který se nacházel jen pár dalších mil na jih od hradu Stirling. Bylo jasné, že už brzy někde musí narazit na Roberta Bruce.

Skotský král po získání zpráv o blížícím se anglickém vojsku poněkud ustoupil. Zabral přítom dobrou pozici, kdy stál na svažujícím se kopci na východním okraji lesního porostu jménem New Park. Bylo to skvělé místo, protože dále na východ a na sever se rozkládaly mokřady, které bránily možnému anglickému obchvatu. Angličanům přicházejícím z jihovýchodu tak pro řádnou bitvu zbýval jen úzký pruh země mezi lesem a mokřady, na kterém by mohli jen stěží rozvinout svou jízdu. Skrz toto bažinaté území protékal i potok Bannockburn, který se stejně jako vesnice Bannoc Burn mohl stát základem pro označení nadcházející se bitvy.

V neděli 23. června se Angličané opět notně přiblížili, na čež sir Philip Moubray, velitel Stirlingu, reagoval oznámením, že jeho král na místo dorazil včas a on se vzdát nehodlá. To teď Roberta Bruce ale příliš netrápilo, o všem měl rozhodnout budoucí střet mezi vojsky panovníků. Bylo zřejmé, že jen blázen by se vrhl s vojskem do tak úzkého prostoru, kde by nemohlo využít plné síly drtivé těžké jízdy. Edvard II. nebyl bez zkušeností a pravděpodobně by tak neučinil. Jeho problémem bylo, že ne vždy dokázal udržet své barony na uzdě. Robertu Bruceovi tak nezbylo než doufat, že se mu to nepodaří ani tentokrát.

Přední voj

Pokud měl Robert Bruce v anglickém vojsku nějaké zvědy, musel tušit, že se mu taková šance naskytne. V čele předvoje, první části táhnoucí Edvardovy armády totiž stáli hned dva muži, kteří se neměli zrovna v lásce. Jedním byl hrabě z Herefordu, Humprey de Bohun, dědičný constable vojsk, kterému mělo patřit plné velení. Král však v úvodu tažení udělil tu samou funkci i hraběti z Gloucesteru, méně zkušenému mladíkovi, kteří se toužil prokázat v bitvě a na vlastní náklady naverboval další vojáky.

Když se tedy přední voj přiblížil k budoucímu bojišti, rozhodně nebyl příkladem plně spolupracujícího uskupení. V čele byl v té době hrabě z Herefordu a jeho družina včetně jeho synovce Henryho. Zřejmě právě hledali brod před potok Bannockburn (jižně od místa následující bitvy), když se před nimi z lesa začaly vynořovat skotské oddíly. Velel jim samotný král, který z výše svého sedla rozmísťoval muže do co nejlepšího postavení. Henry Bohun neváhal, toužil dokázat svou odvahu a král nebyl nikým kryt.

Zabodl tedy svému koni ostruhy a rozjel se proti Robertovi. Nestál však proti nezkušenému protivníkovi. Skotský král využil toho, že neseděl na mohutném ale nemotorném válečném oři, uhnul před Bohunovým úderem kopím a vzápětí mu proklál lebku svou sekerou tak strašným úderem, že se zlomilo i její topůrko. Než mohli Angličané zareagovat, obklopili krále skotští pěšáci a následný krátký boj skončil nutným anglickým ústupem, neboť anglické oddíly byly přečísleny a v nevýhodné pozici, navíc v nebezpečí obklíčení.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:

Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Bannockburnu – část I.

Když se na konci 13. století uvolnil skotský trůn, zavětřili Angličané další příležitost, jak rozšířit své državy. Pod vedením Edvarda I. podnikli řadu úspěšných tahů, které jim umožnily zemi téměř ovládnout. Vše však změnila smrt anglického krále a nástup jeho syna Edvarda II., který už nevynikal natolik pevnou rukou jako jeho otec. To se mu nakonec stalo osudným při střetnutím s novým skotským králem Robertem Brucem v bitvě, která nadlouho zhatila plány Angličanů na ovládnutí Skotska a zároveň byla jednou z jejich nejhorších porážek.

Zem bez krále

Když roku 1286 Alexandrem III. vymřela po meči skotská panovnická dynanistie, rozhořel se boj o následovnictví. V něm měla dle očekávání významnou roli sehrát malá Alexandrova vnučka Margareth, dcera norského krále. Ta však o několik let později cestou do Skotska zemřela a náhle tak zmizel i poslední přímý následovník na skotský trůn. Rázem se vyrojila spousta nových kandidátů na uvolněný stolec. Rozhodnout o něm měl Edvard I., který si, kvůli svým vlastním zájmům, vybral poddajnějšího Johna Balliola. Netrvalo dlouho a anglická nadvláda nad Skotskem vzrostla do té míry, že šlechta donutila krále Johna, aby vypověděl spojenectví s Anglií. Následovala krátká válka, která vyústila v porážku Skotů roku 1296 u Dunbaru. Po ní Edvard I. sesadil Johna z trůnu a při té příležitosti si s sebou do Anglie odvezl i posvátný Kámen osudu, na kterém měli být korunováni skotští králové.

Zdálo se, že nic nestojí v cestě anglickému ovládnutí Skotska, nicméně mezi Edvardovými protivníky se vynořil další soupeř, dosud neznámý nižší šlechtic William Wallace, který odmítl pykat za své pytláctví a povraždil zbrojnoše vyslané, aby ho přivedli před spravedlnost. Kolem Wallace se poté začalo vytvářet centrum dalšího skotského odporu proti anglické moci a než stihli Edvard i jeho vazalové zareagovat, shromáždil už Wallace poměrně velkou povstaleckou armádu. Když pak v roce 1297 Wallace porazil earla ze Surrey, nabyl jeho odpor takového významu, že musel zareagovat sám Edvard I. a vytáhnout proti tomuto odbojnému muži, který byl mezitím jmenován strážcem Skotska. Zkušený král se nenechal snadno vlákat do léčky a Wallace v roce 1298 u Falkirku porazil. Wallace se poté vzdálil ze Skotska do Francie a do země se vrátil až v roce 1302. Jeho další odboj však byl zaražen jeho zajetím a krutou popravou o tři roky později.

Robert Bruce

Mezitím však Edvardovi opět povstal ve Skotsku nový protivník. Robert Bruce, sedmý lord z Annandale, jehož rodina za jeho otce stála výrazně na anglické straně, po otcově smrti obrátil a zbavil se (krvavým způsobem během jednání v kostele) svého soupeře v boji o moc Johna Comyna, aby posílil svou pozici v zemi. Na tento krvavý čin Edvard I. reagoval prohlášením Roberta Bruce psancem a papež ho posléze i exkomunikoval. Robertu Bruceovi zbývalo už jen jediné, pokud si chtěl zachránit život – postavil se anglickému králi na odpor a sám sebe prohlásil skotským králem.

Robert získal podporu protianglické frakce ve šlechtě i protiřímské frakce mezi kněžstvem a ke konci března roku 1306 byl ve Scone korunován skotským králem. Proti jeho volbě se postavili zbytky stále mocného klanu Comynů a rozpoutaly občanskou válku za vydatného přispění Edvarda I. První boje se novému králi vůbec nedařily. Sám byl poražen v bitvě u Methvenu, jeho žena byla nedlouho poté zajata a jeden z jeho bratří popraven. Robertovi nezbylo než se na nějaký čas stáhnout z bojů a shromážďovat nové síly.

Hned následující rok se znovu vrhl do bojů, tentokrát se soustředil spíše na menší boje a celkem se mu i dařilo. Nešťastný osud potkal další dva z jeho bratří, kteří po prohrané bitvě padli do anglických rukou a byli popraveni.

Nový král anglický

Roberta před podobným osudem zachránila smrt anglického panovníka a zkušeného válečníka Edvarda I. v roce 1307; na trůn nastoupil jeho syn Edvard z Caernavornu, mladík ne zcela bez zkušeností, ale s mnohem méně pevnou rukou.

Místo toho, aby se Edvard II. vypořádal s problémy ve Skotsku, musel se zpočátku soustředit na vlastní zemi. V ní zuřily problémy se šlechtou kvůli královu oblíbenci, gaskoňskému rytíři Gavestonovi, který za pár let jeho vlády dosáhl vysokých úřadů. Vše o pět let později vyústilo v popravení Gavestona odbojnými šlechtici. Opozice byla silná, takže jí byl Edvard II. nucen odpustit.

Mezitím, zatímco v samotné Anglii zuřily třenice, začal Robert Bruce upevňovat moc nad svým královstvím. K tomu měl od Angličanů téměř volnou ruku, byť nelze říct, že nebyly učiněny pokusy jej porazit, a tak mu v cestě stála jen místní opozice. Ta se nakonec neukázala dostatečně silnou, aby sama dokázala nového krále zastavit. Ze skotského krále se postupně stal opravdový vládce své země.

Kořeny svých úspěchů, založené v spíše v menších potyčkách a záškodnictví, ani tak zcela neopustil. Když už dřímal moc dostatečně pevně, začal svou pozornost obracet i k jihu, k hranicím s Anglií, kde stála řada hradů držených anglickými posádkami, které ovládaly blízké okolí. Robert Bruce však postrádal klasické prostředky používané v té době k získávání opevnění, tedy obléhací zdroje. Musel tedy využívat lsti a to mu šlo nadmíru dobře. Během pár let se mu díky nim podařilo získat několik pevností.

Na druhou stranu mu, vzhledem k částečnému uklidnění poměrů v Anglii po smrti Gavestona, začalo být jasné, že je jen otázkou času, než proti němu Edvard II. vytáhne se svojí armádou. Obě strany se počínaly připravovat na válku. Robert si vyžádal hold od všech poddaných, kteří tak dosud neučili, a Edvard II. kontroval vzrůstající obavy šlechty na hranicích příslibem války na počátku roku 1314.

Během vyostřování situace směřující k válce se skotským oddílům nadále dařilo získávání nepřátelských hradů. V bojích se vyznamenali i James Douglas a Thomas Randolph, který byl Robertovým synovcem. Dva muži, kteří měli mít významný podíl na úspěchu Roberta u Bannockburnu.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze