Archiv autora: Michal Jirasek

Antigonos I. Monophthalmos

(382 př. n. l.-301 př .n .l.)

Antigonos byl jedním z nejúspěšnějších a nejzkušenějších diadochů, bývalých generálů a dědiců Alexandra Velikého, kteří se po jeho smrti utkali o obrovskou říši. A podařilo se mu ji několikrát téměř celou získat pod svou vládu.

Antigonos se narodil v Makedonii ve šlechtické rodině. O jeho mládí není prakticky nic známo a na scéně se významnějším způsobem objevuje až v době, kdy se Alexandr stává králem. Vzhledem k velkému věkovému rozdílu je spíše nepravděpodobné, že by byl před touto událostí některým z blízkých Alexandrových druhů, ale vyloučit to samozřejmě nelze. V roce 334 př.n.l. tedy Antigonos doprovázel makedonského krále při jeho tažení do Persie. Díky svým schopnostem si následujícího roku vysloužil hodnost satrapy ve Frýgii.

Zatímco Alexandr pokračoval ve svém velkém tažení, staral se Antigonos o území sobě přidělené s umem a zkušenostmi. Aby zpacifikoval tento region, musel hlavně zpočátku často bojovat a během války s perskými vzbouřenci přišel o jedno oko, čímž získal svou přezdívku Monophthalmos – Jednooký. Když ale Alexandr roku 323 př.n.l. zemřel, byla satrapie už prakticky pevně v jeho rukou.

Obrovská říše musela být rozdělena. Záštitu nad tímto úkolem převzal Perdikkás, regent nezletilého Alexandrova syna, který vládl i za Alexandrova nevlastního bratra Filipa III. Arrhedaeiosa. Antigonos k Frýgii získal ještě Panfýlii a Lykii. Plně si však uvědomoval vlastní reálnou moc a brzy se postavil proti Perdikkásovi, když odmítl vyslat pomoc jinému z Alexandrových dědiců, Eumenovi, jak mu bylo přikázáno.

Vědom si toho, že se nemůže přinejmenším titulárnímu regentovi celé Alexandrovy říše postavit, ustoupil do Řecka, kde si získal podporu místního vládce Antipatra. Zároveň se k němu připojil i Ptolemaios, kterému se právě podařilo získat do svého opatrování Alexandrovo tělo. Perdikkás se rozhodl jednat a vytáhl proti Egyptu, ale po několikanásobně neúspěšném pokusu o překročení Nilu byl zabit.

V následném dělení říše mezi spojenci získal Antigonus kontrolu nad armádou v Asii a v roce 320 př.n.l. zahájil úspěšná tažení proti nejvýznamnějším spojencům již mrtvého Perdikka. V roce 316 př.n.l. se mu dokonce podařilo dočasně vypudit Seleuka z Babylónu a získat tím politickou moc nad většinou asijské části bývalé Alexandrovy říše. Vzápětí si však zbylí diadochové uvědomili nebezpečí, které pro ně znamená, a spojili se v silnou koalici.

Zahájili tak válku, která se vlekla po mnoho dalších let se střídavými úspěchy na obou stranách. Roku 306 př.n.l. Antigonus se svým synem Demetriem převzali královský titul a stali se tak de facto následníky Alexandra. Jediným soupeřem, který nakonec dokázal Antigonovi úplně odolávat, byl Ptolemaios. Právě Egypt se stal odrazovým můstkem pro veškeré snahy vystupující proti Antigonovi a byl jediným z významných území, které ani roku 302 př.n.l., v okamžiku největšího rozmachu své moci, neovládl. V roce 301 př.n.l. pak během tragické prohry v bitvě u Ipsu Antigonos umírá (údajně to byla jediná bitva, kterou nevyhrál).

Spolu s ním zemřela i myšlenka na opětovné sjednocení Alexandrovi říše. Žádný z diadochů už neměl dost sil, aby se pokusil postavit ostatním, a celý státní útvar se prakticky definitivně rozpadl. Demetriovi, jeho dědici, se podařilo udržet prakticky jen Řecko, ve kterém pak po téměř století a půl vládla dynastie následovníků – Antigonovců.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 25.11.2008):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Antigonos I
Virtual Religion: Antigonos I
Livius: Antigonus I

Třetí křížová výprava – část II.

Třetí křížová výprava zaznamenala hned zpočátku úspěch – dobyla Akkon. Původní hvězdná sestava velitelů ze vznešených rodů se však měla zmenšovat. Ale ani tak neztratila ihned dech.

Richardovo tažení podél moře a bitva u Arsúfu

Na přelomu července a srpna 1191 se Filip August rozhodl opustit Svatou zemi a vrátit se zpět do Francie. Nechal zde však Richardovi velkou část své armády. Anglický král se v dobytém Akkonu nezdržel dlouho a 25. srpna se vydal, doprovázen flotilou, podél pobřeží na jih směrem k Jaffě, odkud mohl vést případný útok na Jeruzalém. Saladinovy síly nicméně postupovaly téměř paralelně s ním a čekaly na správný okamžik k útoku. V následujících dnech proběhlo několik potyček se ztrátami na obou stranách, ale pravá bitva se strhla až 6. září u Arsúfu, města, které leželo 50 km severně od Jaffy.

Richard zřejmě Saladinův útok očekával, a tak rozmístil své jednotky do tří proudů tak, aby postupovaly v bitevních sestavě, jakou by zvolil, kdyby bojoval zády k moři. Muslimové nejprve zaútočili na zadní část křižácké armády, při pohledu směrem od moře levé křídlo, s nadějí, že přední část vojska bude pokračovat dál a jim se podaří tuto část odříznout a zničit. Křižáci se však zpočátku nenechali vyprovokovat k boji a místo toho postupovali tvrdošíjně dál. Postupně se boj rozhořel po celé linii, ale stále bylo zřejmé, že útočí jen muslimové a křesťané se pouze brání. Přes veškerou snahu se Saladinovi nedařilo ani zastavit postup směrem k Arsúfu, natož pak Richardovo vojska rozdělit.

Sám Richard hodlal nepřátelské vojsko vyčerpat, a pak ve správný okamžik provést s rytířskou jízdou protiútok, který by protivníky smetl. Ne všichni však sdíleli jeho přesvědčení o tom, že mají vytrvat. Nejhůře byl tlačen zadní voj, který musel de facto jít pozadu a vůbec celkově byl v největším nebezpečí. V jeho čele byl velmistr johanitů, který několikrát požádala krále Richarda o povolení zaútočit. Byl však pokaždé odmítnut. Více už však nemohly jeho řady vydržet a snad nedorozuměním, snad schválně, porušily králův příkaz S výkřikem Svatý Jiří! se pak johanité vrhli do islámských řad, brzy následováni i francouzskými rytíři.

Když Richard zjistil, co se děje, chtě nechtě musel útok podpořit, jinak by byli rytíři i přes počáteční úspěch odříznuti a pobiti. Zatím se jim však podařilo zcela nepřipravené Saladinovi muže zaskočit a vrhnout je ve zmatek. Richard jejich útok nakonec zastavil, protože se křižáci začali blížit k zalesněnému pásmu a král se obával léčky, která by zde mohla čekat. Obě strany dostaly čas se přeskupit. Tentokrát však iniciativu převzali křižáci a jejich jízda podruhé zaútočila. A podruhé se jí podařilo vrhnout muslimské řady ve zmatek a celou armádu nepřítele přiblížit k porážce.

Richard však své vojáky znovu stáhl. Od počátku boje už uplynulo několik hodin a začalo se připozdívat. Křesťané se proto vrhli na budování tábora, protože soupeře už právem považovali za poražovaného. V té chvílu na ně zaútočila ale islámská posádka, která držela nedaleký Arsúf, ta však proti přesile neměla šancí a byla odražena. V té chvíli přikázal král poslední, třetí útok. Proti komu byl mířen, není dnes jasné – snad proti posádce Arsúfu, snad znovu proti Saladinově armádě.

Ztráty byly na muslimské straně veliké. Přesto však porážka neskončila až tak katastrofálně, jak mohla. Richard nepřátelskou armádu zdaleka nerozdrtil, byť k tomu měl několikrát velmi blízko. Přesto však Saladina citelně oslabil, jelikož už to bylo po dobytí Akkonu druhé velké křesťanské vítězství v posledních měsících.

Další kroky

Saladin se teď musel rozhodnout, co dál. Bylo možno uvažovat o dvou cestách, kterými by se jeho protivník mohl vydat – a to buď na Jeruzalém nebo by se mu přes město Askalón pokusil narušit spojení s Egyptem. Na obranu obou míst se mu však nedostávalo sil. Rozhodl se proto Askalón vysídlit, zbořit a soustředit se na obranu Jeruzaléma. Křižácká armáda se mezitím utábořila v Jaffě, kterou posílila pro případný útok na Jeruzalém. Krom toho začala jednání o příměří, která brzy zkrachovala. Ve zbývajících měsících roku 1191 obě strany s občasnou aktivitou spíše vyčkávaly na hlavní krok nepřítele a zejména křesťané se několikrát přesunuli do pozice, ze které by byl jejich případný postup k Jeruzalému výhodnější.

V zimě 1191 dal Richard na rady zkušenějších a stáhl svou armádu zpět k moři, protože se mu do té doby nepodařilo zajistit dostatečné zásobení, aby se mohl odhodlat k útoku na samotný Jeruzalém. Tím však vlastně ztratil šanci k jeho dobytí, neboť Saladinovy síly by v tom okamžiku možná nedostačovaly k udržení města a morálka velké části křižáků byla naopak vysoká. Stažením svých vojáků však v očích mnohých poklesl. Navíc bylo jisté, že Saladin na rozdíl od něj brzy získá posily. Aby Richard obnovil v důvěru v sebe jako vůdce, bez větších problémů obsadil Askalón a alespoň tak se částečně v očích svých mužů rehabilitoval.

Příštího roku se opět rozjela jednání o příměří. Richard se neúspěšně pokusil prosadit tažení do Egypta. Pobyt ve Svaté zemi už pro něj nebyl tak lákavý, zvláště když dostal zprávy o počínání svého bratra Jana v Anglii. Jako křesťan ale nemohl zanechat křižáky ve Svaté zemi na holičkách a využil svého vlivu k vyvolání konečného rozhodnutí v otázce nového jeruzalémského krále. Velkou převahou zvolený Konrád z Monferratu byl však 28. dubna zavražděn.

V červnu se křižáci přeci jen začali připravovat k dalšímu pokusu získat Jeruzalém. Vše začalo dobře, když se jim úspěšně podařilo získat náklad (a přepravní zvířata) velké karavany z Egypta, která putovala k Saladinovi. Zdálo se, že útok na město musí brzy následovat. V kritickém okamžiku však znovu vypukly neshody a Richard nakonec prosadil svou vůli vrátit se zpět.

Saladinovo postavení mezitím opět začalo posilovat a muslimský vládce přešel do útoku a pokusil se několikrát získat Jaffu. Richardovi se podařilo město díky odvaze své i vojáků ubránit i proti velké přesile. Obě strany byly boji natolik vyčerpány, že bylo na přelomu srpna a září 1192 konečně uzavřeno příměří. Už 9. října pak král Richard opustil Svatou zem a vyrazil na svou nešťastnou zpáteční cestu do Anglie. Třetí křížová výprava skončila.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Třetí křížová výprava – část I.

Třetí křížová výprava byla odpovědí západního křesťanství na ztrátu velké části území ve Svaté zemi, včetně Jeruzaléma, v důsledku katastrofální porážky křižáků u Hattína v roce 1187. Výsledkem nebyla nejúspěšnější, nicméně z hlediska účastníků zcela jistě patřila k nejvznešenějším.

Tažení hlavních proudů křižáků

Stejně jako dříve, ani tentokrát křižáci z Evropy nepostupovali v jednom proudu. Ty nejvýznamnější se shromáždily pod vedením obou účastnících se králů, Richarda I., krále anglického, a Filipa Augusta, krále francouzského, a císaře Fridricha I. Barbarossy. Nejkomplikovanější postup si zvolil říšský císař, z Řezna v květnu 1189 vyrazil přes Uhersko na byzantské území na Balkáně, kde byl kontaktován Srby a Bulhary s žádostí o jeho účast v povstání proti tehdejšímu císaři Izáku II. Angelovi, to však odmítl. Ovšem i tak se Fridrich nevyhnul problémům s Byzancí, jelikož obsadil tehdy největší bulharské město Plovdiv. Po komplikovaném jednání však Izák II. Angelos přeci jen svolil k postupu Fridrichových křižáků po svém území, ovšem jen přes Dardanely, aby se křižáci nedostali blízko ke Konstantinopoli a nepokusili se ji dobýt.

Odtud pokračovala výprava s menšími potížemi Anatolií směrem na území Rúmského sultanátu, kde se střetla s tureckou armádou, kterou porazila a následně porazila hlavní město sultanátu Konye. Odtud přes hory pokračovala k moři, kde však došlo k tragické nehodě, když císař 4. června 1190 utonul při plavání v řece.

Králové Francie a Anglie přijali kříž v roce 1188, tehdy však byl ještě naživu Richardův otec Jindřich II., než však stihl dokončit přípravy, v polovině roku 1189 zemřel. Mělo trvat ještě dlouhou dobu, než hlavní armády Anglie a Franci do Svaté země dorazí. Události ve Svaté zemi se však nadále bouřlivě vyvíjely. Ohrožené zbytky křižáckých států byly po porážkách v roce 1187 s pomocí loďstva sicilského krále Viléma II. a poté i města Pisy zachráněny a v roce 1189 mohly přejít do protiútoku.

Dobytí Akkonu

Jeruzalémský král Guy vytáhl proti Akkonu a dal se do jeho obléhání. Nebyl však schopen ho dobýt dříve, než městu na pomoc přitáhl sám Saladin. Ani islámské ani křesťanské vojsko však nedokázalo porazit to druhé a vše se na delší dobu ocitlo na mrtvém bodě.

V červenci 1190 konečně vyrazila vojska Richarda a Filipa Augusta z Francie a ze Sicílie se vydala po moři ke Svaté zemi. Filipovi se podařilo zastihnout dobré počasí a plavil se přímo k Akkonu, Richard takové štěstí neměl, a tak se musel zastavit na několika ostrovech ve Středozemním moři. Cestou se tak ještě stihl vylodit na byzantském Kypru a svrhnout místního rebelující vládce Izáka Komnena. Vládu nad Kyprem si samozřejmě ponechal a Byzanc zde svou moc už nikdy neobnovila.

Říšská část výpravy se po smrti císaře vydala pod vedením Fridricha Švábského směrem k Akkonu. Ovšem i její nový vůdce brzy zemřel a velení převzal rakouský vévoda Leopold – to už však bylo jaro 1191. Brzy už byly všechny tři hlavní proudy pohromadě a situace u Akkonu se konečně začala vychylovat ve prospěch jedné ze stran – křižáků. 12. června se posádka Akkonu vzdala a město padlo zpět do křesťanských rukou. S ním křižáci získali i velkou část Saladinovy flotily, čímž měli naprostou převahu na moři.

Jak bylo tehdy skoro zvykem, vypukly mezi bojovníky kříže spory, které vyvrcholily stržením Leopoldovy zástavy muži krále Richarda, kteří nesouhlasili s tím, že visela na stejné úrovni jako vlajky obou králů. Richard si tak získal velkého nepřítele, což se mu o několik let později vymstilo. Posádka Akkonu, která se vzdala, měla být Saladinem vykoupena, ovšem jednání ztroskotala a muslimští obyvatelé (tedy nejen vojáci, ale i ženy a děti) byli před zraky islámských předsunutých hlídek popraveni.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

První punská válka – část I.

Autor: Dominik Vachuda

„Jaké pole to zanecháváme Římanům a Karthagincům pro uplatnění jejich armád.“ – Pyrrhos Epeirský, když opouštěl Sicílii

 

Do roku 265 př. Kr. římská republika dokázala ovládnout skoro celou Itálii. Podmanila si národ, ze kterého pocházeli někteří římští králové, Etrusky. Porazila Pyrrha z Epeiru a řecké kolonie v jižní Itálii. Jedině Keltové na severu vzdorovali, ale nedokázali se už spojit do jedné obrovské armády, která by znovu pokořila římskou vlčici jako kdysi v roce 390 př. Kr. A tak celá Itálie musela sloužit senátu a lidu římskému.

V té době existovaly v západním Středomoří jen dvě velmoci. Karthago1 a Řím. Bylo jen otázkou času, kdy se střetnou a co bude důvodem konfliktu. Oním důvodem nakonec byla Sicílie a jedno z jejích měst, Messana.

Sicilská Messana měla podobný osud jako na protějším břehu ležící Rhegium. V době, kdy Římané bojovali ještě o jižní Itálii proti Pyrrhovi, obyvatelé Rhegia se obávali útoku Pyrrhových žoldnéřů a proto požádali o pomoc Římany. Ti jim vyhověli a vyslali armádu o síle 4000 mužů. Poté co se usídlili, začali se bouřit. Nakonec pobili nebo vyhnali mužskou populaci města a prohlásili se za nezávislé město. Pak byl ale Pyrrhos a Řekové poraženi a Řím se rozhodl oplatit zradu mečem a ohněm a bleskurychle dobyl město. Většina obránců padla, ale někteří byli zajati a brutálně popraveni na Foru Romanu. Římané se jali usmiřovat spojence.

Ale zpět k Messaně. Jak už bylo uvedeno, Messana měla podobný osud jako Rhegium. Byla ovládnuta tlupou kampánských žoldnéřů, kteří se nazývali Mamertinové („synové boha Marta“). Ti s obyvatelstvem naložili stejně jako vzbouřenci v Rhegiu a začali kontrolovat blízké okolí a napadat sousedy. Je možné, že byli v kontaktu se zrádci na opačném břehu a navzájem se podporovali. Ale poté co byli rhegijští zrádci poraženi, Fortuna se od Mamertinů odvrátila. Blízké králoství Syrakusy, které v té době zažívalo rozkvět, vytáhlo proti Messaně. Syrakusy drtivě porazily Messanu v poli a Mamertinové začali panikařit. Jedni volali o pomoc blízké Karthago, druzí prosili Řím. Karthago ihned odpovědělo a vyslalo vojsko. Hlavně z toho důvodu, že tím by Syrakusy byly obklíčeny ze dvou stran a také, že by se v budoucnou dala Messana použít jako odrazový můstek do Itálie. Římský senát začal debatovat. Jižní Itálie nebyla ještě plně zpacifikovaná, přeci jenom ji Římané dobyli teprve nedávno. Mezi spojenci to vřelo kvůli rhegijskému incidentu a navíc, pokud by odpověděli na volání o pomoc Messanských, kteří se dostali k moci jako rhegijští vzbouřenci, nejen spojenci by mohli vypovědět válku. Všechny úvahy byly nakonec zbytečné, protože bojechtivé lidové shromáždění rozhodlo o vyslání armády. Velení se ujal konzul Appius Claudius, mimojiné stavitel Via Appia.

Karthaginci přišli dříve, protože je nedělila taková vzdálenost. Zabrali messanskou pevnost, ale záhy byl jejich velitel vyhnán a Messanští zpravili Řím o tom, že mu s radostí vydají město. Onen karthaginský velitel skončil neštastně. Byl přibit na kříž za zbabělost.

Karthaginci automaticky vyslali novou armádu, aby konečně dobyla Messanu. Syrakusy a jejich král Hieron vycítili příležitost a spojili se s Karthagem, doufajíce, že poté budou vůči Karthagu v lepší pozici. Hrdí synové Marta měli veliký problém.

Mezitím se náš Appius Claudius dostavil i s vojskem do jižní Itálie a viděl před messanskými hradbami tábořit spojenecká vojska Syrakus a Karthaga. Rozhodl se tedy vylodit na Sicílii až v noci. A tak také učinil. Za rozbřesku napadl syrakuské vojsko a zahnal ho na útěk. Syrakusané se poté začali opevnovat ve svém městě a ve svých pevnostech. Konzul poté vpochodoval do Messany. Dalšího dne provedl výpad z města a zaskočil Puny. Punští žoldnéři se obrátili na útěk a mnoho jich bylo na ústupu zabito. Zbytky armády se zastavily až ve spřátelených městech. Konzul Appius Claudius se poté vydal k Syrakusám. V poli se mu nikdo nepostavil, a tak už cestou bezúhonně plenil syrakuské území. Nakonec dorazil až k hradbám Syrakus a začal je obléhat.

Když se v Římě dozvěděli o vojenských úspěších na Sicílii, vypuklo nadšení následované vysláním zbytku římské armády. V té chvíli už na Sicílii byly čtyři římské legie a další spojenecké kontingenty. Pokud se vezmou v potaz údaje, které podává Polybios, Římané disponovali podle všeho 16 000 pěšími legionáři a asi 1200 jezdci. K těmto číslům se také musí připočítat oddíly spojenců, které měli zřejmě minimálně dvakrát tolik vojáků co Římané.

Poté co Římané ukázali na odiv celou svou sílu, velká část měst od Syrakus a Karthaga odpadla. Nakonec se vzdaly i Syrakusy, protože jejich král Hieron si jednoduše spočítal, že s Římany má větší pravděpodobnost přežít. Od té doby byly Syrakusy věrnými spojenci Říma.

Římané si najednou uvědomili, že nyní už nebojují o Messanu a o svobodu Mamertinů, ale proti Punům o celou Sicílii. Lze si tak snadno představit, že hlavní aktéři si ani neuvědomili, že už bojují ve válce, která bude trvat přes dvacet let.

Karthaginci začali sbírat novou armádu. Jejich vyslanci verbovali po celém Středomoří žoldnéře. Nakonec vedle sebe pochodovali Numidané, Keltové, Ibeřané, Ligurové, Řekové a Lybijci. Všichni směřovali do Agrigenta, města, které si Punové vybrali jako svůj velitelský stan na Sicílii. Římané zareagovali, zanechali všech válečných operací a vytáhli na Agrigento. Postavili si nedaleko tábor a čekali, kdy nepřítel vyjde. Protivník ovšem dělal to samé. Obléhání se začalo protahovat, ale díky spojencům římské vojsko zůstalo dobře zásobené.

Mezitím se na Sicílii vylodila nová punská armáda, připluvší z Afriky. Vedl ji muž jménem Hannon, který si sebou přivedl i slony. Hannonovi se podařilo zachytit všechny zásobovací konvoje mířící k Římanům. V Agrigantu i v římském táboře tak vypukl postupem času hladomor. Protože byli nepřátelé oslabeni hladem, strádáním a chorobami, rozhodl se Hannon zavelet k útoku. K tomu byl také přinucen Hannibalem, velitelem obrany Agrigenta, který neustále hlásil narůstající dezerci a úmrtí. A tak Hannon vytáhl k římskému táboru a pomocí numidské jízdy vylákal římské jezdce a zmasakroval je. Hannon zaujmul postavení na blízkém pahorku a čekal. Čekal asi dva měsíce a nakonec zlomený opětovnými Hannibalovými prosbami, znovu vytáhl do pole. Římané výzvu ochotně přijali a sešikovali se proti Punům. Bojovalo se dlouho, ale nakonec byli karthaginští vojáci v první linii poraženi a zahnáni. V celém punském vojsku zavládl zmatek, oddíly byly rozprášeny a většina slonů ukořistěna. V této bitvě udělal Hannon chybu, kterou po něm opakovali i jeho nástupci a to takovou, že slony využil jen na zastrašení a nezapojil je do bitvy.

Po bitvě římské vojsko oslavovalo, ale pod pláštěm noci se Hannibal s vojskem čítajícím asi 50 000 mužů vytratil z Agriganta. Římané ráno vstoupili do města a zjistili, že tam zbyli jen zubožení původní obyvatelé. Po žoldácích ani stopy.

Pokud by válka probíhala pouze na souši, Římané by možná brzo zvítězili nebo by se obě strany navzájem vyčerpaly, takže by rychle přijaly mír, který by potvrzoval status quo. Osud tomu ale tak nechtěl.

Řím ovládal vnitrozemí Sicílie díky své více disciplinované pěchotě. Karthago na druhou stranu ovládalo pobřežní města díky loďstvu, kterým Římané vůbec nedisponovali. Punské loďstvo začalo ohrožovat italské pobřeží a římský senát se obával toho, že Karthaginci zablokují úžinu mezi ostrovem a Itálií a tím odříznou římská vojska od posil a zásob. Proto přikázal stavět loďstvo. Dle pověsti získali plány válečných lodí díky jedné punské pětiveslici vyvržené na břeh. Pustili se dorozsáhlé stavby stovky těchto plavidel a další dvacítky trojveslic.

První bitvu ale Římané prohráli. Především díky neschopnosti římských velitelů účinně velet a zkušenostem Karthaginců, kteří byli neodiskutotelnými vládci moří. Římané tak museli stavět další flotilu.

 

1 Karthago – původně fénická osada, která byla založená obchodníky z Tyru (jiné fénické město). Časem se oprostilo od závislosti na zakládajícím městě a stalo se obchodní velmocí v celém západním Středomoří. Ovládalo celou severní Afriku a od Sicíilie dál na západ všechny ostrovy. V karthaginské armádě nesloužili občané jako v Římě, ale žoldáci a podrobené národy. Toto nejednou Karthagu zapříčinilo nemálo starostí. Občané se starali pouze o obchod.

 

Seriál První punská válka:
Část I.: Úvodní boje
Část II.: Boje se přesouvá na moře a konec války

 

Obecné poznámky autora:
I) Římané Karthagince označovali někdy též jako Puny. Toto slovo se nejspíše vyvinulo z latinského slova Phoebi (Féničané). Phoebi bylo postupem času zkomoleno na Poeni, tedy Puny.
II) Tento text se snaží zkráceně převyprávět události 1. punské války. Náročnějšímu čtenáři, který hlavně baží po podrobných popisech bitev, vřele doporučuju Polybia a jeho Dějiny. Polybios byl sám voják, tudíž vypráví o věcech, ve kterých se vyzná.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Grant, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vyd. Praha: BB art, 1999. 472. s.
Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. 1. vyd. Praha: Fighters Publications, 2007. 303. s.
Polybios. Dějiny I. 1. vyd. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. 216. s.
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 3. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 454. s.
Wikipedia – anglická verze

První punská válka – část II.

Autor: Dominik Vachuda

Poučeni porážkou, přinesli vzpápětí do námořních bitev tehdejší doby jistou inovaci. Do té doby probíhala námořní střetnutí tak, že se lodě snažili ostatním zpřerážet vesla anebo se potopit proražením boku. Římané přišli s novou zbraní nazývanou corvus (havran). Polybios nám dokonce přináší popis, jak vypadal:

„Na přídi byl vztyčen kulatý stěžen o průměru tří dlaní, dlouhý čtyři sáhy. Tento stěžeň měl na horním konci kladku a kolem něho byl upevněn žebřík, na kterém byla přibita prkna, takže vznikl můstek, široký čtyři stopy a dlouhý šest sáhů. Podlouhlý otvor v podlaze, do něhož byl zapuštěn stěžen, byl ve vzdálenosti dvou sáhů od konce můstku. Ten měl také po obou podélných stranách zábradlí sahající do výše kolen. Na druhém konci můstku byla připevněna jakási železná palice s ostrou špicí opatřená nahoře kruhem, takže se to celé podobalo zařízení na drcení obilí. Do tohoto kruhu se navlékalo lano, jehož pomocí vytahovali při útoku na lodě pomocí kladky upevněné na stěžni havrany a spouštěli je na nepřátelskou lod, bud na příd, anebo když byl útok veden z boku, je otáčeli na stranu.“

Poté vojáci přeběhli na nepřátelskou lod a začali bojovat jako v pozemní bitvě, ve které vynikali a na kterou punští námořníci nebyli připraveni. Neměli žádnou zbroj a bojovali jen tesáky a oštěpy. V moderní době ovšem nadšenci podle tohoto popisu zkonstruovali loď s corvem. Zjistili však, že je moc těžký, převažuje loď a tudíž je v bitvě nepoužitelný.

Ať už to bylo jakkoli, Římané získali ve velmi krátké době na moři převahu. I přes to nicméně následovalo mnoho dalších bitev, ve kterých štěstí přála jednou Římanům, podruhé Punům. Několika bitev se účastnil i nám známý Hannibal, který ustoupil z Agriganta. Nedopadl však nejlépe, protože jej po několikáté porážce jeho soukmenovci ukřižovali.

Římané začali dobývat Sardinii, Korsiku a dokonce se odvážili i invaze do Afriky. Obrovské římské loďstvo prorazilo karthaginskými loděmi, které se postavilo na obranu afrického pobřeží. Po tomto velkém vítězství se římské síly vylodily nedaleko Karthaga, kde už čekalo v poli rozestavěné punské pěší vojsko. To bylo vzápětí poraženo (snad díky tomu, že znovu nevyužilo své slony) a konzul Marcus Regulus, který vedl invazní armádu, měl otevřenou cestu ke Karthagu. Nabídl ale tak tvrdé podmínky, že ani zoufalí Punové je nepřijali.

Tehdy se do popředí dostal Sparťan Xanthyppos, žoldnéř. Jeho názory o tom, jak by se mělo bojovat proti Římanům na africké půdě, se donesly až k uším karthaginské městské rady, která ihned Xanthyppa jmenovala vrchním velitelem. Ten využil převahy jízdy a slonů a zmasakroval Regulovu armádu a samotného Regula zajal. Přeživší vojáky vyzvedlo lodstvo, které se původně mělo vrátit zpět do Říma, ale po Regulově porážce se vrátilo zpět k africkým břehům.

Xanthyppos po bitvě v Africe odešel ze služeb Karthaginců. Možná znechucen intrikami mezi Puny a neochotou postavit se za jednu věc nebo prostě předvídal další průběh války, ve které by mohl snadno přijít o život zradou svých zaměstnavatelů.

Přeživší římští vojáci však neměli mít klidu. Římské loďstvo, které chtělo udělat dojem na zatím loajální karthaginská města na Sicílii, padlo do bouře a bylo rozmetáno. Mezitím Karthaginané potlačili vzpouru v Numidii a vrhli se znovu do boje. A nyní to byli oni, kdo začal nabízet mírové podmínky.

K zajetí Regula se váže jedna zajímavá historka. Punové totiž vyslali zajatého konzula, aby římskému senátu vylíčil, jak je Karthago silné, že nemá cenu vzdorovat a je třeba přijmout navržený. Aby je nezradil, zavázali si ho přísahou. Regulus ale nevedl žádné poraženecké řeči před senátory, ale místo toho jim poradil, aby mír nepřijali. Nabídli mu, že ho vymění, punských zajatců totiž měli dostatek. Bývalý konzul ale řekl, že už je starý a pokud chtějí punské zajatce opravdu vyměnit, tak ať je nevyměnují za něho, ale za nějaké mladé vojáky, kteří ještě mohou bojovat. Řím tedy nakonec na základě jeho rad nabídku míru nepříjal. Regulus se pokorně vrátil do Karthaga a rozzlobení Punové ho zavřeli do klece se dnem pobitým hřeby, uřízli mu oční víčka a vystavěli ho na žhnoucím africkém slunci. To byl konec Marca Atilia Regula, čestného Římana.

Po neúspěšné invazi do Afriky se válka dostala do své poslední fáze. Obě dvě strany pokračovaly ve stavbě flotil, ale po jedné obzvláště tvrdé porážce se Římané přestali zajímat o nadvládu na moři a znovu se upnuli k ovládnutí celé Sicílie. Do popředí se znovu dostal Hannon (ten, který chtěl osvobodit Agrigento, ale byl poražen), ale především Hamilcar Barcas (otec onoho slavného Hannibala, který Římany několikrát porazil během druhé punské války). Ten znepříjemňoval Římanům život partyzánskou válkou. Nakonec ale všechny válečné operace uvízly na mrtvém bodě, protože se Římané vyhýbali bitvám, při kterých Karthaginci disponovali slony (a konečně je začali i využívat), a raději se zavírali do měs, které Punové nedokázali dobývat.

V reakci na tento nehybný bod obnovila římská strana výstavbu lodí. Jelikož ale byla státní pokladna prázdná, musel si dokonce římský senát půjčit od nejbohatších občanů. Tak bylo postaveno dvě stě pentér (pětiveslic), tentokrát už ale bez corvů. Velení se ujmul konzul Gaius Lutatius Cattulus, který ihned začal tvrdě trénovat posádky lodí. Nakonec tak získal plně vycvičené a disciplinované loďstvo. Proti Římanům se postavily narychlo postavené lodě, s posádkami, které si měly teprve poprvé projít bitvou. U Karthaginců to totiž vypadalo podobně jako u jejich nepřátel Poté co Římané přestali bojovat na moři, Punové začali posilovat pozemní jednotky na úkor loďstva. Když se dozvěděli, že jejich protivníci začínají znovu toužit po ovládnutí moří, rychle sebrali peníze, kde se dalo, a postavili novou flotilu.

Římské lodstvo, čítající 200 lodí, se srazilo s asi 250 karthaginskými veslicemi u Aegatských ostrovů 10. března 241 př. Kr. Karthaginské lodě, vedené nám známým Hannonem, byly poraženy. 50 potopených punských lodí a dalších 70 zajatých mělo za následek rychlé ukončení války. Punové nemohli zásobovat své sicilské jednotky, protože ztratili kontrolu nad mořem, a tak brzy karthaginská městská rada nařídila Hamilcarovi, který velel pozemním silám na Sicílii, aby vyjednal příměří.

Mírové podmínky byly tvrdé. Karthago muselo opustit Sicílii a nevést války proti věrnému spojenci Říma, proti Syrakusám. Dále pak muselo platit válečné reparace, 2200 talentů po 20 let. Tato suma byla navýšena římským lidovým shromážděním na 3200 talentů, z toho 1000 mělo být vyplaceno ihned. A zbytek měl být placen v průběhu 10 let.

A tak skončila po 24 letech první punská válka, „nejdelší, nejsouvislejší a největší válka ze všech, které známe“ (Polybios). Karthago a Řím ztratili obrovské množství lidí a lodí. To bylo především způsobeno nezkušeností římských velitelů na moři. Během této války se totiž odehrály i vskutku veliké námořní bitvy, při kterých bojovalo přes 700 lodí.

První punská válka byla ale především unikátní v římských dějinách v tom směru, že se zde střetl Řím poprvé s podobně silnou mocností. Také byla zvláštní tím, že poprvé římští legionáři bojovali mimo italskou půdu a ještě k tomu na moři, což pro ně bylo do té doby neznámé bitevní pole. Řím tímto konfliktem získal svou první provincii, Sicílii. Na ní začal být brzy závislý, neboť do Věčného města dodávala ohromné zásilky obilí. Později se k Sicílii přidala Korsika a Sardinie jako další provincie.

Možná by se dalo čekat, že se z Říma stane námořní velmoc po vzoru Karthaga. Opak byl pravdou. Římané neustále spoléhali na pozemní jednotky až do konce císařství. Když potřebovali loďstvo, tak si obvykle najali žoldáky anebo si postavili lodě, které po ukončení úkolu hnily v přístavech. Důsledkem toho byla v 5. století i ztráta Afriky, Sicílie a ohrožování italských břehů a hlavně Říma ze strany germánského kmene Vandalů, kteří se svým silným loďstvem ovládli Středozemní moře, a tak natrvalo oslabili západořímskou a částečně i východořímskou říši.

Karthago bylo díky válce a reparacím na mizině. Muselo čelit ohromné vzpouře žoldáků, Afričanů a Numidanů, v takzvané Africké válce. Punové ji potlačili s obrovským vypětím sil především díky Hamilcaru Barkovi a také díky Římanům, kteří si jako odměnu vybrali Korsiku a Sardinii. Karthago se muselo brzy začít ohlížet po nových provinciích.

A jako po konci 1. světové války, sémě další války již bylo zaseto.

 

Seriál První punská válka:
Část I.: Úvodní boje
Část II.: Boje se přesouvá na moře a konec války

 

Obecné poznámky autora:
I) Římané Karthagince označovali někdy též jako Puny. Toto slovo se nejspíše vyvinulo z latinského slova Phoebi (Féničané). Phoebi bylo postupem času zkomoleno na Poeni, tedy Puny.
II) Tento text se snaží zkráceně převyprávět události 1. punské války. Náročnějšímu čtenáři, který hlavně baží po podrobných popisech bitev, vřele doporučuju Polybia a jeho Dějiny. Polybios byl sám voják, tudíž vypráví o věcech, ve kterých se vyzná.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Grant, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vyd. Praha: BB art, 1999. 472. s.
Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. 1. vyd. Praha: Fighters Publications, 2007. 303. s.
Polybios. Dějiny I. 1. vyd. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. 216. s.
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 3. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 454. s.
Wikipedia – anglická verze

Obléhání a pád Akkonu

Obléhání Akkonu a události mu předcházející byly posledním obdobím existence křižáckých států ve Svaté zemi. Nevyhnutelný pád tohoto města předznamenal další vývoj v přilehlých oblastech v následujících stoletích. Byl to konec jedné doby a začátek další, ve které se z křesťanských útočníků stanou spíše obránci.

Počátek konce

Jedním ze zlomových dat předcházejícím obležení Akkonu byl rok 1250. kdy na území Egypta vznikl mamlúcký sultanát (velkou spojitost s tím měly i události sedmé křížové výpravy). Ten se během následujících let rozšířil na další území. V Sýrii se několikrát střetl s Mongoly, kteří jeho vojskům nedokázali odolat. Po ukončení první fáze bojů se sultanát obrátil směrem ke zbytkům křižáckých států a během let 1265-1268 se mu podařilo získat velkou část jejich území (jmenovitě třeba Haifu, Caesareiu, Arsúf či Antiochii).

Křesťanský svět na tuto vlnu dalšího muslimského dobývání reagoval novými křížovými výpravami, které už ale zdaleka nedosahovaly velikosti či trvání svých předchůdkyň, a proto byly předem odsouzeny k nevýrazným úspěchům či porážkám. Dokonce ani na osobní neléhání papeže Řehoře IX. nezareagovaly evropské křesťanské státy nějakou větší výpravou. Mnohdy je to přisuzováno změnám ve společnosti – například korupci a zbohatnutí samotné církve a jejích představitelů. Vliv měly určitě i vnitřní problémy v některých zemích a postupný odklon zahraniční politiky směrem od Svaté země, tak jak se ukázalo v následujících stoletích.

Muslimské útoky nicméně neustávaly a situace se nadále zhoršovala. V roce 1276 dokonce jeruzalémský král Jindřich II. opustil zbytky své země a přeplavil se na Kypr, odkud poté vládl. O tři roky později padlo město Tripolis a křižákům z významnější měst s větší posádkou zůstal jen přístav Akkon.

Obléhání Akkonu

Paradoxně jediná pomoc, která do Svaté země vyrazila, přispěla k jejímu pádu. Bojovníci z Toskánska a Lombardie, dodatečně částečně posílení vojáky sicilského krále, úspěšně přepluli Středozemní moře a horliví se zapojit do bojů, přepadli u Akkonu v srpnu 1290 skupinu muslimských obchodníků, které povraždili. Tím však nevědomky zadali záminku mamlúckému sultánovi k otevřené válce. Toho totiž dosud drželo na uzdě domluvené příměří.

Křesťanská rada, která proběhla v Akkonu, se za své „bojovníky“ po dohadech nakonec postavila a dokonce oznámila, že muslimové si za svou smrt mohou díky neopatrnosti sami. Reakce sultána byla rychlá a vyústila v prakticky okamžitou mobilizaci jeho armád.

Samotné obléhání začalo 6. dubna, kdy Akkon obklíčila téměř dvakrát tak silná mamlúcká armáda. Přestože přesně o měsíc později dorazily posily od Jindřicha II. z Kypru, město 18. května padlo. Zajímavostí je, že ještě několik dní se řádovým rytířům dařilo udržet své velitelství ve městě.

Následky

Málo se ví, že Akkon nebyl poslední křižáckou državou, která padla – byl pouze poslední z těch v té chvíli významných. Všechny ostatní byly ale prakticky dobyty do konce srpna tohoto roku. Jedinou výjimkou byl ostrůvek Arwad u syrského pobřeží ležící severně od Tripolisu. Ten se stal výchozím bodem pro menší pokusy o znovuzískání některých území (dokonce ve spolupráci s Mongoly). Jeho posádku tvořili zejména templáři, kteří se také starali o jeho obranu, když jej v roce 1302 oblehla mamlúcká armáda. Pod slibem bezpečného odchodu se 26. září vzdali. Mamlúčtí velitelé je podvedli, templářské rytíře pozatýkali a zbytek posádky povraždili.

Za oficiální konec křížových výprav je ovšem považován pád Akkonu. Zájmy křesťanské Evropy se v té době už začaly obracet jiným směrem, přímo k vlastním hranicím. Jeruzalémské království alespoň oficiálně přečkalo tento zvrat na Kypru (ačkoli vzhledem k jménu už se jednalo o pouhý titul jeho panovníků, bez faktických držav), ale už nemělo dost peněz ani ostatních prostředků, aby se pokusilo jakkoli zvrátit nastolenou situaci.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.12.2008):
Wikipedia – anglická verze
NationMaster: Siege of Acre
Mediaval Sourcebook: The Fall of Acre 1291 – výňatek z popisu Svatých zemí

Konstantin XI. Palaiologos

(8.2.1405-29.5.1453)

Konstantinovi XI. bylo souzeno stát se posledním císařem Byzantské říše. Byl to statečný a moudrý muž, který by se jistě v příznivějších dobách zařadil mezi nejzářnější z panovníků. Povstal však proti němu nepřítel, který byl nad jeho síly i možnosti.

Konstantinovo vyobrazení v rukopiseKonstantin se narodil v Mistře jako čtvrtý syn císaře Manuela II. a jeho ženy Heleny Dragaš, dcery významného srbského velmože. Většinu svého mládí strávil u dvora v Konstantinopoli. Roku 1427 vyrazil do Morejského despotátu (nacházel se na Peloponésu), kde měl přejmout vládu od svého bratra Theodora, který hodlal rezignovat. Než se sem však dostal, změnil Theodor názor a rozhodl si despotát ponechat. Konstantin namísto toho vyrazil na tažení proti peloponéským městům, která nebyla v byzantských rukou. Aby získal jedno z významných panství, oženil se dokonce Konstantin s neteří jeho vládce. Do roku 1430 se mu pak prakticky podařilo ovládnou celý peloponéský sever.

Dalším významným okamžikem v jeho politickém životě bylo regentství v Konstantinopoli v letech 1437-1440, kdy zde zastupoval svého bratra, tehdejšího císaře Jana VIII. V roce 1441 se znovu oženil, protože jeho první žena mu zemřela už po roce manželství, tentokrát s dcerou pána z ostrova Lesbos. Ani tento svazek však nedopadl šťastně a skončil opět po roce a znovu bezdětný. Konstantin se pak už nikdy neoženil.

V roce 1443 se však konečně stal despotou morejským. Netrvalo dlouho a znovu vytáhl do války za rozšíření panství. Podařilo se mu dobýt Théby i Athény a získat i jiných úspěchů. Štěstí mu však nemělo přát dlouho, začal příliš zasahovat do území podřízeného Turkům, což si vynutilo odvetu zahájenou na podzim roku 1446.

V té době vyrazilo směrem k Morejskému despotátu vojsko, které mohlo čítat snad padesát tisíc vojáků. Takovému množství nemohl Konstantin vzdorovat a spolu se svým bratrem Tomášem se stáhl za Hexamilion, hradbu postavenou přes Korintskou šíji. Zde se však udržel sotva dva týdny, protože Turci nasadili proti zdím kanóny a téměř úplně je zničili. Před úplnou ztrátou despotátu Konstantina zachránila jen nadcházející zima.

Po smrti císaře Jana VIII. roku 1448 se stal jedním z jeho možných následníků, druhým byl jeho bratr Demetrios. Císařovna Helena, jejich matka, stranila spíše Konstantinovi a dokonce požádala tureckého sultána Murada II., který měl s Byzancí relativně mírové a přátelské vztahy, aby je rozsoudil. Sultán se rozhodl pro Konstantina, který byl korunován v Mistře, hlavním městě Morejského despotátu, na začátku roku 1449. Mnozí místo jeho korunovace považovali za špatné znamení, bylo totiž dlouhou tradicí korunovat císaře přímo v Konstantinopoli.

Jako panovník Byzance stál před nesnadným úkolem zachránit rozpadající se zbytky kdysi obrovské říše. Pokus o získání pomoci sňatkem mu nevyšel, a tak byl nucen k potvrzení spojení byzantské církve s katolickou, k čemuž se dosud stavěl spíše zdrženlivě, vědom si nebezpečí, které to může přinést. Nakonec se to opravdu ukázala spíše nešťastným krokem, žádná velká pomoc od katolického západu nepřišla a naopak došlo k rozvíření nepokojů mezi jeho vlastními poddanými.

Na turecký trůn mezitím nastoupil mladý a dravý Mehmed II., který rozhodně nezastával mírovou politiku svého otce Murada a nijak se netajil, že hodlá Konstantinopol dobýt. Záminkou pro začátek války se stalo Konstantinovo požadování peněz, které měl slíbené na vydržování tureckého prince Orchana u svého dvora. Ač se Konstantin snažil, co mohl, v dubnu 1453, kdy začalo Mehmedovo obléhání Konstantinopole, se nemohlo císařovo vojsko s nepřátelským zdaleka měřit. V prakticky beznadějné situaci prokázal Konstantin svou odvahu a odmítl uniknout do bezpečí. Statečně vedl své vojáky až do poslední chvíle a sám padl v zoufalém boji, v den kdy bylo město dobyto.

Přes krátké období vlády a některé chyby je dnešními moderními historiky na posledního císaře Byzance pohlíženo jako na velmi schopného panovníka, který prostě neměl dost prostředků pro zadržení mocného proudu Turků. Dnes je také Konstantin považován ortodoxní a řecko-katolickou církví za svatého, byť tento status nemá oficiálně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 5.9.2008):
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Constantine XI

Trapezuntské císařství ve 13. století

Trapezuntské císařství bylo jedním z následnických států Byzantské říše. Rozkládalo se na úzkém pásu severovýchodního pobřeží Malé Asie, tedy u Černého moře, a hlavním městem byl Trapezunt.

Trapezuntské císařství vzniklo v roce 1204 v reakci na pád Konstantinopole do rukou křižáků. Oblast, kterou ovládalo, však už delší dobu jevila menší či větší separatistické tendence, jejichž zárodky lze hledat už na přelomu 11. a 12. století. Nebylo ani divu, neboť se jednalo o poměrně bohaté území, jehož města zažívala rozmach řemesel a obchodu, kterému samozřejmě překážela silnější centrální vláda.

Úplné osamostatnění však nadešlo až s pádem Konstantinopole. Prvním císařem se stal Alexios I. Komnenos (vláda 1204-1222), vnuk byzantského císaře Andronika I. Komnena (vláda 1183-1185). Ten do velké míry vděčil za existenci svého trůnu akcím Gruzínského království, jehož královna Tamara se postavila Seldžukům a umožnila tak upevnit moc budoucího císařství v oblasti Pontu (i s gruzínskou vojenskou pomocí). Nebyla to nijak náhodná pomoc, neboť Alexios i jeho bratr David, který mu v jeho vládě pomáhal, vyrostli na gruzínském královském dvoře. Královna tak ovšem zároveň získala na pobřeží Černého moře cenného a oddaného spojence.

Nový stát se ihned vrhl do výbojů, které vedl především David a které směřovaly na západ. Jeho postup byl rychlý a brzy území císařství sousedilo s jiným nástupnickým státem Byzance – Nikájským císařstvím. Ovšem ani samotný Trapezunt nebyl v bezpečí – někdy v letech 1205/1206 jeho hlavní město oblehl ikonský sultán, který se chtěl zbavit nového nepříjemného souseda. Město se však podařilo ubránit a Turci byli nuceni prozatím odtáhnout. Hůře se dařilo na západních hranicích, kde brzy některé nedávné zisky padly do rukou Nikájského císařství (území západně od Sinope). Alexios se totiž postavil na stranu Latinského císařství, křižáckého státu s centrem v Konstantinopoli, což mu přineslo porážku a nepřátelství od přímých sousedů z Nikájského císařství. A ani Turci dlouho neotáleli s novým tažením a roku 1214 obsadili město Sinope samotné.

Trapezuntský císař se v té chvíli dokonce stal vazalem ikonského sultána. Samotné zemi však nedávné neúspěchy výrazně neuškodily, probíhal v ní další hospodářský rozvoj, zčásti zapříčiněný samotnými výhodnými geografickými a klimatickými podmínkami, a zčásti i dobrými obchodními styky – zejména s italskými městskými státy (hlavně Janovem, který měl v té době velký vliv na území okolí Černého moře).

Po Alexiově smrti nastoupil na trůn jeho zeť Andronikos I. (vládl 1222-1235). I on se musel vypořádat s hrozbou Seldžuků, která se vystupňovala několika vzájemnými nájezdy, na které zareagoval ikonský sultán Kay Ka’us I. pochodem na Trapezunt, jehož zdi byly tehdy považovány za nedobytné. Sultán se proto rozhodl, že města získá z moře. Ani zde ale neuspěl. Nakonec skončilo obléhání pro Turky katastrofou, když se náhle přihnala velká bouře, která jejich armádu doslova rozmetala. Sám sultán byl padl do zajetí.

Andronikos I. jej však přijal s veškerými poctami. Za mír nechtěl nic jiného, než aby skončilo podřízené postavení jeho císařství vůči sultanátu, kterému by už dále nebylo povinno ani vojenskou pomocí ani tributem. Sultánovi nezbylo než souhlasit – Trapezuntské císařství se tak opět stalo nezávislým.

Tento stav však neměl trvat moc dlouho, už roku 1230 byl císař donucen zapojit se do konfliktu mezi Ikonským a Chórezmským sultanátem. Postavil se však na špatnou stranu a porážka sil Chórezmského sultanátu v bitvě u Aklatu znamenala ztrátu zisků z nedávné porážky Kay Ka’use I. u Trapezuntu. Císařství se tam znovu muselo podřít muslimské moci.

Poté uběhlo několik klidnějších let, během kterých po Andronikově smrti nastoupil Jan I. (syn Alexia I.) jehož krátká vláda (1235-1238) se nestihla zapsat do dějin něčím významnějším. Po něm se císařem stal jeho mladší bratr Manuel (vláda 1238-1263). I on zůstával v podřízeném postavení vůči Ikonskému sultanátu, kterému musel vytrhnout na pomoc v boji proti Mongolům. Sultánovo vojsko s pomocnými sbory však bylo roku 1243 tvrdě poraženo v bitvě u Köse Dag (v dnešním severovýchodním Turecku), což byla událost, která zahájila úpadek tohoto muslimského státu a zapříčinila podřízení Manuelova císařství mongolskému chánovi.

Hvězda Trapezuntu i přesto stoupala stále výš. Císař dokonce v roce 1253 vyjednával o dynastické alianci s Ludvíkem IX., králem francouzským, ze které ale nakonec sešlo. V roce 1258 došlo k významné události, která se vzápětí nepřímo dotkla i císařství. Mongolskému chánovi se podařilo dobýt Bagdád (který následně vyplenil), přes který dosud vedla slavná Hedvábná stezka. Ta se nyní přesunula poněkud severněji, přičemž vedla i přes Trapezunt, který tak začal náhle zažívat období ještě většího rozkvětu.

Když roku 1261 obnovil Michael VIII. Palaiologos dobytím Konstantinopole Byzantskou říši, odmítl se Manuel I. na jeho žádost vzdát nároků na trůn. Nebylo divu, neboť musel vědět, že by tím více ztratil, než získal, a myšlenka na byzantský císařský trůn byla příliš lákavou. Po jeho smrti nastoupil na uvolněný trůn jeho syn Andronikos II. (vládl 1263-1266), kterého vystřídal nevlastní bratr Jiří I. (vládl 1266-1280).

Jiří se pokusil ve spolupráci se sicilským králem Karlem I. z Anjou postavit byzantskému císaři Michaelu VIII., to však (spolu s jeho neschopností plnit vazalské závazky) způsobilo jeho pád. Mongolský vládce, chán Abaqa, ho roku 1280 povolal na svůj dvůr. Na cestě k němu byl však zrazen a zbaven trůnu.

Císařem se stal další Manuelův syn – Jan II. (vládl 1280-1297). I on zpočátku nezastával smířlivý postoj k byzantskému císaři Michaelovi, se kterým se přel o svůj titul „Císaře Římanů“. V tváří v tvář dalšímu konfliktu se však obě strany dohodly. Potvrzením dohody byl manželský svazek mezi Janem II. a Michaelovou dcerou Eudokií.

Zatímco císař uklidňoval spory se západními sousedy, využil jeho absence gruzínský král David VI. Narin, který se pokusil obnovit vliv své země v Trapezuntském císařství. Díky dílčím úspěchům a obsazení několika oblastí se mu dokonce podařilo na trůn jako císařovnu prosadit Janovu nevlastní sestru Theodoru (roku 1284). Už následujícího roku ji ale Jan porazil a znovu plně obnovil svou vládu. Další roky jeho vlády vedly k další prosperitě jeho země – podařilo se mu na Turcích dobýt některá území a snad se i zbavit mongolské nadvlády. Po jeho smrti ho nahradil syn Alexius II., jehož vláda (1297-1330) už ale spíše spadá do století následujícího.

13. století bylo pro Trapezuntské císařství náročným obdobím, které plně prověřilo možnosti nového státu i schopnost jeho vůdčích osobností. Dynastii Komnenovců se přes veškeré nesnáze podařilo stabilizovat svou pozici na mezinárodním poli a úspěšně bránit svou zem proti tlaku mnohých nepřátel. Ovšem ani další roky nebyly pro tento stát nic jiného než další, nikdy nekončící zkouškou.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 12.1.2009):
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Wikipedia – anglická verze

Vyslanec do Konstantinopole

V desátém století byly nejmocnějšími státy v západní části Eurasie Byzanc a Abbásovská říše. Tyto státy si neustále vyměňovaly své velvyslance. Následující text je výtažkem z detailního vyprávění arabského vyslance do Konstantinopole v pozdním 10. století. Jeho mise ke dvoru Bazilea II. se týkala Bardase Sklerose, nárokovatele byzantského trůnu, který odešel do Baghdádu, aby zde našel arabskou podporu.

Takže jsem pokračoval do Konstantinopole a vstoupil až poté, co jsem se setkal s dvorními úředniky a byl jimi zdvořile odveden. Byl jsem se ctí ubytován v paláci Kanikleia N’cephora (velvyslance, který se mnou příšel), který se u Vládce těšil přízni. Poté jsem byl povolán k setkání s komořím [tedy eunuchem Bazileem], který řekl: „Jsme obeznámeni s korespondencí, který odpovídá vašemu poselství, ale uveďte váše stanovisko.“ Následkem toho jsem ukázal aktuální dohodu, kterou on prozkoumal a poté řekl: „Nebyla snad otázka vzdání se pozemkové daně na území Abu Taghliba [v Mosulu], jak v minulosti tak v budoucnosti, vyřešena s al-Bakilanim v souladu s vašimi přáními a nesouhlasil on s našimi podmínkami navrácení pevností, které jsme získali, a se zatčením Bardase? Váš pán přijal tuto dohodu a vyhověl našim přáním, potvrdil toto příměří svou vlastní rukou.“ Já jsem řekl, že al-Bakilani neučil žádné ujednání; on odpověděl, že neodešel dříve, než vyjednal podmínky dohody, díky čemuž je dohoda pod rukou jeho vládce posouvána a také že předtím vytvořil dopis, který schvaloval celou dohodu. Vzhledem k tomu jsem byl donucen najít nějaký prostředek, abych se vyrovnal s touto pozicí.

Řekl jsem toto: „Ibn al-Bakilani s vámi nevytvořil žádnou smlouvu; byl to Ibn Kunis, kdo vytvořil tuto dohodu a udělal její kopii v řeckém jazyce.“ V té chvíli komorník vybuchl a zeptal se Ibn Kunise „Kdo to potvrdil?“ na což ten odpověděl že ani on, ani Ibn al-Bakilani nic neujednali a já jsem odešel.

O pár dní později mě komorník povolal a pokračoval ve čtení dohody. Zastavil v bodě, kde mluvila o „co může být ujednáno s Ibn Shahramem na základě toho, co bylo obsaženo ve třetí kopii,“ a řekl, že toto je jedna kopie, ale kde jsou zbylé dvě? Při odkazování na tuto pasáž jsem uviděl hrubý omyl, který byl vytvořen při vzniku této formulace a řekl: „Smysl této pasáže je, že dohoda měla být vyhotovena třikrát, jedna část měla zůstat byzantskému vládci, jedna měla být v Aleppu a třetí v hlavním městě [Baghdádu].“ To Ibn Kunis přešel s výrokem, že jeho pokynem bylo zaznamenat přesný smysl dohody a komorník prohlásil, že tato kopie je tou rozhodující; že druhá kopie zmiňovala vzdání se pevností, zatímco třetí opomenula jakékoli zmíňky o Aleppu; že dohoda byla podepsána pod podmínkami odsouhlasenými Ibn al-Bakilanim a že jediným účelem poslání této kopie bylo zajistit vládcův podpis a rovněž pečeť. Na což jsem řekl: „Nemůže tomu být tak; mé informace jsou pouze takové, které se týkají Aleppa a pevností, v souladu s dohodou, kterou jste viděli.“ On odpověděl: „Pokud by zde vládl Bardas [Skleros] a vy byste z nás všech udělali vězně, nemohli by jste žádat o nic víc, než žádáte; a Bardas je, ve skutečnosti, vězněm.“… Odpověděl jsem: „Váš předpokládaný případ, že by zde byl u moci Bardas, nemá žádnou váhu, protože jste si dobře vědomi, že když Abu Taghlib, který není na rovni ani s těmi nejnižšími z přívrženců Adud al-Dauly, pomáhal Bardasovi po sedm let v zneškodňování byzanstkých vládců; jak by to poté vypadalo, kdyby mu pomáhal Adud al-Daula se svou armádou? Bardas, ačkoli v našich rukách vězeň, není vystavován, stejně jako Vaši zajatci, mučení; jeho přítomnost v hlavním městě je pro nás nejlepší věcí, pročež jsme z něj neudělali zajatce. Mohl by se hněvat, že ho odrazujeme, mohl by ztratit naději, odcizit se a odejít; ale když je přítomen, koná s námi a je zklidněný nádherou a bezpečím, se kterými se setkává v hlavním městě. Popravdě, to my držíme všechny nitky.“

Má slova ho velmi zaujala a zmátla, protože věděl, že je to pravda, a řekl: „Co žádáte nemůže být darováno; schválíme, pokud tak učiníte i vy, to, co bylo sjednáno s al-Bakilanim – jinak odejděte.“ Odpověděl jsem: „Pokud si přejete, abych odjel, aniž bych měl slyšení u Vládce, učiním tak.“ K tomu řekl, že mluví za Vládce, ale že pro mě požádá o audienci.

A během pár dní jsem byl povolán a vyslechnut. Byzantský vládce [Bazileos] chtěl, aby mu bylo v mé přítomnosti zopakováno, co minul a řekl: „Přišli jste s trestuhodným poselstvím; váš vyslanec přišel a získal náš souhlas pod určitými podmínkami, které obsahovaly navrácení pevností získaných během revolty; vy nyní žádáte o postoupení pevností, které byly získány mými předchůdci. Buď přijmi, co bylo původně ujednáno, nebo odejdi v míru.“ Já jsem odpověděl: „Ale al-Bakilani s ničím nesouhlasil, protože, stejně jako dokument, který jste přinesli, nás v jeho podmínkách zbavujete poloviny z našeho území; jak bychom mohli připustit takový čin proti nám? Z pevností v Diyar Bakru není vámi držena žádná; Diyar Bakr nyní náleží nám: vše, co s tím můžete udělat, je hádat se o to a ani přitom nebude vědět, co je předmětem sporu.“ V tom mě komorník přerušil a řekl: „Tento vyslanec je zkušený v diskuzích a může vytvořit zajímavý příběh: pro nás je lepší smrt, než podřízení se těmto podmínkám: nechte ho navrátit se k jeho pánovi.“ Vládce poté povstal a já odešel.

Přeloženo H. Amendrozem, „Vyslanec z Baghdádu k císaři Bazileu II.“ Journal of the Royal Asiatic Society (1914)

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu (do toho je ještě třeba započítat i jistou dávku úprav, která byla jistě třeba pro převod této zprávy neznámého arabského vyslance z 10. století našeho letopočtu do moderního jazyka).

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 7.12.2009):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)

Bitva o Kleidion

Popis bojů Byzantinců proti Bulharům na počátku 11. století. Z rukou Jana Skylitzese, autora žijícího v pozdním 11. století – jedná se tedy o zprávu s určitým odestupem a nepřesnostmi nevyhnutelně takový časový rozdíl provázejícími. Více však v následujícím textu, který popisuje jedno z nejslavnějších byzantských vítězství proti Bulharům.

O autorovi:
Jan Skylitzes (latinsky Ioannes Scylitzes) byl byzantským historikem pozdního 11. století. Narodil se na počátku 40. let 11. století a zemřel po roce 1101. Jeho nejznámnějším dílem je Stručný přehled historie (Synopsis Historion), ve kterém mapuje vládu byzantských císařů mezi léty 811 a 1057.

Bitva o Kleidion, 29. července 1014

Vláda Bazila a Konstantina, k. 35 (ed. Thurn, strany 348-9)

Císař [Basil II.] nepovolil, místo toho každého roku pochodoval do Bulharska a šířil zkázu a pustošil vše před sebou. [Bulharský vládce] Samuel nebyl schopen otevřeně vzdorovat, ani čelit císaři v otevřeném boji, takže, oslabován ze všech stran, sestoupil ze svého nadutého doupěte, aby opevnil vstup do Bulharska příkopy a zdmi. Vědomý si, že Císař vždy provádí své vpády přes takzvaný „Kiava Longon“1 a [průsmyk známý jako] „Kleidon“, odvážil se opevnit tento obtížný terén, aby znemožnil císaři průchod. Byla vybudována široká zeď (phragmon) a na ni byli posláni schopní obránci, aby se císaři postavili. Když ten dorazil a pokusil se projít [do Bulharska], obránci zeď statečně bránili a bombardovali a zraňovali útočníky zvrchu. Když proto císař ztratil naději na průchod, Nikephoros Xiphia, strategos z Philippopole, se s císařem setkal a nutil ho setrvat na místě a pokračovat v útocích na zeď, zatímco se on, jak mu vysvětlil, obrátil svými muži, směřoval kolem Kleidonu na jih skrz zem divokou a bez cest a překročil velmi vysokou horu známou jako Belasica. 29. července, dvanáctého patnáctiletého cyklu2 [1014, Xiphias a jeho muži] náhle přepadli Bulhary, zezadu, a řvali bitevní pokřik. Zasaženi panikou z náhlého útoku otočili se [Bulhaři] na útěk, zatímco císař prorazil skrz opuštěnou zeď. Mnozí [Bulhaři] padli a mnohem více bylo zajato; Samuel stěží unikl z nebezpečí s pomocí svého syna, který bojoval statečně proti útočníkům, posadil ho na koně, a vyrazil k pevnosti známé jako Prilep. Císař oslepil bulharské zajatce — říkají okolo 15 000 — a přikázal, aby byla každá stovka vedena zpět k Samuelovi jednookým mužem. A když [Samuel] uviděl rovnoměrně seřazené oddíly, nedokázal to unést statečně ani s odvahou, ale sám byl uvržen do slepoty a padl v mdlobách k zemi. Jeho druhové ho na krátký okamžik přivedli k sobě vodou a vonnými solemi a někdo zaznamenal, že požádal o doušek chladné vody. S polknutím dostal srdeční slabost a zemřel o dva dny později [6. října3].

Komentář (Paul Stephenson)

Skylitzes psal pravděpodobně mezi roky 1078 a 1096, tedy okolo 80 let po bitvě. Jeho stručný historický přehled není kompletním záznamem Bazilovy vlády, ale spíše propracovanou sbírkou kousků, zejména vojenských střetnutí, spojených krátkými shrnujícími větami. Proto je typické, že Skylitzes tvrdí, že Bazil vpadal do Bulharska každý rok před rokem 1014, ale neposkytuje žádné další informace, aby podpořil tuto krátkou větu. A jelikož nepodává žádné detaily o střetnutích mezi léty 1005 a 1014, Skylitzovo svědectví může být důkazem, že Bazil bojoval krutou a vleklou válku, při které se pokoušel Bulharsko dobýt. Takový velký počet (zde se zřejmě mluví o oněch 15 000 oslepených) je pochybný, ačkoli nezávislý zdroj stejného období, Kekaumenos, poskytuje určité potvrzení. Víme, že Bulhaři bojovali po další čtyři roky, takže jejich síly nemohly být takovou měrou zničeny. Navíc Skylitzes doplňuje svůj popis poznámkou „říkají“ (phasi), což naznačuje, že toto číslo bylo převzato z oblíbeného příběhu a bylo předmětem zkoumání dokonce i u soudobých lidí. Číslo také může odhadovat velikost pozemní armády, zatímco Bazilovy jednotky napadly posádku bránící průsmyk, ačkoli posádku vedenou carem samotným. Je tedy představitelné, že novinky o Bazilově vítězství normálně kolovaly a vstoupily do oblíbené představitosti, „armáda“ nahradila „posádku“ a odhadovaná velikost, čtrnáct nebo patnáct tisíc, byla dodána k objasnění. Je tedy pravděpodobné, že Skylitzes popisuje příběh, který od té doby koloval a který byl ve vypravování upravován a zveličován.

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu.

1 Kiava Longon – místo, jehož poloha není přesně známa
2 Patnáctiletý cyklus – bohužel si nejsem jist překladem anglického „indiction“ – každopádně tento výraz značí patnáctiletý cyklus používaný ve starém Říme a některých středověkých královstvích
3 Toto datum je vložkou Michaela z Devolu

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 10.10.2010):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj historických pramenů v angličtině
Web Paula Stephensona – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)